Michal Černík

Michal Černík

autorské stránky

Publicistika

Nastává smrt demokracie?

V prvních letech našeho tisíciletí vzbudila celosvětový ohlas kniha Noreeny Hertzové Plíživý převrat, kterou v českém překladu vydalo nakladatelství Dokořán. Hertzová je specialistkou na investiční bankovnictví, v 90. letech pracovala pro Světovou banku v Rusku a na Blízkém východě, poté v Centru pro mezinárodní obchod a management na univerzitě v Cambridgi. Ačkoliv Hertzová přiznává, že patří k vyšší střední třídě a žije v blahobytu, přesto se nevzdala kritického myšlení k dění současného globalizačního procesu. V knize autorka rozebírá vzrůstající moc nadnárodních korporací a jimi přímo i nepřímo ovládaných médií, které svým počínáním vpodstatě začínají likvidovat demokracii.

Podle Hertzové během posledních dvou desetiletí došlo k radikálnímu posunu v rovnováze sil mezi sférou politiky a ekonomiky, jenž postavil politiky do pozice podřízené vlivu megakorporací. Tento proces, který se v posledním dvacetiletí rozrostl po světě do zrůdných rozměrů, spustili během své vlády Margaret Thatcherová a Ronald Reagan. V dnešní době začínáme plně pociťovat jeho pozitivní i negativní následky. Ať tento fenomén posuzujeme z jakékoli strany, zjišťujeme, že nadnárodní společnosti fakticky přejímají funkce státu.

Tím, že byznys rozšířil své pole působnosti, začal vlastně zasahovat i do veřejné sféry. Jelikož si státníci nedokáží přiznat, že dochází k převratu, riskují zánik společenské smlouvy mezi státem a občanem, která tvoří jádro demokratické společnosti.

Dnes stojíme na kritické křižovatce, říká Hertzová. Pokud nic neuděláme, pokud se nepostavíme plíživému převratu, pokud nezpochybníme svůj hodnotový systém, pokud nepřijmeme vlastní podíl viny za vytváření tohoto „nového světového pořádku“, pak je vše ztraceno. Pokračující eroze vlád a politiky představuje nebezpečí pro všechny bez ohledu na politické přesvědčení. Svět, v němž mediální magnát v anglicky mluvících zemích Rupert Mudroch má větší moc než Tony Blair a kde korporace určují politické programy stran, nahání strach a není demokratický. Představa korporací přebírajících úlohu vlád, je možná, do jisté míry přitažlivá, přináší však riziko, že nikde nenajdeme zastání.

Panovalo přesvědčení, že úspěšné a ničím neomezované korporace nás dovedou k celospolečenské nirváně. Toto krédo kapitalizmu volného trhu anglo-amerického typu se brzy rozšířilo po celém světě. Za podpory médií a neoliberálních úvěrových institucí, jako jsou Mezinárodní měnový fond a Světová banka, jež podle univerzálního receptu prosazovaly takzvaný washingtonský konsensus, kráčeli praporečníci kapitalizmu od Latinské Ameriky po východní Asii, od starých, upadajících ekonomik jako V. Británie k živým ekonomikám se silnou tradicí státních intervencí jako Německo, až k bývalým centrálně řízeným ekonomikám komunistického světa. „Trh“ se stal heslem 80. a 90. let, během nichž liberalizované státy zažívaly výhody kapitalistického systému. Místo dřívějšího zájmu o sociální spravedlnost zdůrazňovali noví demokraté zájmy obchodu, investic, obchodní soutěže a volného trhu.

Svět ovládaný kapitalizmem volného trhu - nejvýkonnějším známým systémem na vytváření bohatství - už nepotřebuje tradiční politické spektrum, které se před desítkami let definovalo na základě postojů ke kapitalizmu: pro, nebo proti.

Nemilosrdnost angloamerického modelu nikdy příliš neseděla ani politikům kontinentální Evropy, kteří si stále cení zásad sociálního modelu, solidarity opírající se o systém rozsáhlého sociálního zabezpečení a také přesvědčení, že ekonomiku je třeba regulovat ve prospěch společnosti. Západoevropští politici instinktivně cítí, že kapitalizmus je se svým důrazem na deregulaci a privatizaci přehnaný.

Konec evropského sociálního modelu

Většina evropských zemí dnes přiznává, že bude muset v zájmu konkurenceschopnosti provést reformu sociálního systému. Zvýšený zájem jiných zemí o příliv investic přinutil všechny sociálně orientované ekonomiky k tomu, že se do určité míry podvolily doktríně volného trhu, deregulaci, snížení daní a zeštíhlení systému sociálních podpor, aby v očích stále flexibilnějších globálních korporací zůstaly konkurenceschopnými.

Hertzová už dnes není jediná, která je přesvědčena, že se evropský sociální model bude muset podvolit, avšak hovořit o jeho smrti by bylo zřejmě předčasné. Všechny evropské státy nicméně přijaly alespoň část liberalizačních principů angloamerického modelu a v celé Evropě jsou znatelné posuny k deregulaci, reformě systému sociálního zabezpečení a privatizaci. Na začátku tisíciletí se zdá, že kontinentální Evropě - přestože neodmítá politiku sociálního smíru a zabezpečené v takovém rozsahu jako V. Británie - je ochotnější k omezení role státu jako řídicího prvku ekonomiky a začíná docházet k přesvědčení, že podniky a podnikatelé jsou schopni generovat bohatství efektivněji než vlády.

Tak, jak se ideologie sbližují, svět se zmenšuje. Stát ustupuje a na jeho místo se dostává trh. Nadnárodní společnosti běžně postupují tak, že rozbijí výrobní proces na atomické části a umisťují výrobní závody tam, kde se to nejvíce vyplatí. Dnes firmy vyvíjejí výrobek na jednom místě a na jiném místě se podílejí na jeho výrobě s celým konsorciem dalších firem, přičemž kapitál, suroviny, a dokonce i pracovní sílu, čerpají z těch zemí, které jim zajistí nejnižší výrobní náklady, nejvýhodnější zdanění a nejlevnější přístup k surovinám. Na úplně jiném místě své výrobky také zhodnocují.

Ze zisků profituje menšina

Velmi kritická je autorka k politice nadnárodních korporací. Kapitalizmus volného trhu podle ní vykrmil nadnárodní společnosti k prasknutí, takže svou velikostí mohou konkurovat mnohým národním státům. Čtvrtinu světových aktiv dnes spravuje tři sta nadnárodních korporací. Pouze jednadvacet států světa má vyšší HDP, než činí roční obrat každé z šesti největších nadnárodních společností (mezi 111 a 126 miliardami dolarů).

Tržby korporací představuje dvě třetiny světového obchodu a třetinu světové výroby (téměř polovina příjmů CocaColy, Toyoty a Fordu pochází z dceřiných závodů mimo jejich mateřskou zemi); 40 % světového obchodu se navíc uskutečňuje uvnitř nadnárodních společností. Tyto společnosti však nejenže globálně prodávají, nýbrž globálně také investují.

Podle protagonistů neoliberalizmu bylo cílem posunu globální politiky směrem k tržnímu hospodářství během 80. a 90. let sblížit životní úroveň bohatých a chudých zemí. K tomu ve skutečnosti nikdy nedošlo. Ve většině rozvojových zemí i ve státech s přechodnou ekonomikou je rozdíl v příjmech mezi východem-západem a severem-jihem větší než kdykoli předtím.

Lék ordinovaný Světovou bankou a MMF pod názvy „šoková terapie“, „stabilizace“, „harmonizace struktur, „liberalizace obchodu a financí“ a „deregulace“ podemlel břehy sociálních institucí a odborům ztížil vyjednávací pozici. Nová terapie znamenala ukvapenou privatizaci, z níž profitovala jenom menšina, a znemožnila transformujícím se zemím zvýšit veřejné výdaje na zabezpečení sociálních potřeb. Nejenže to byl tedy hořký lék, ale často byl podáván násilím. MMF a Světová banka může rozvojovým zemím, které jsou závislé na úvěrech mezinárodního společenství, diktovat podmínky pro poskytnutí podle toho, do jaké míry jsou ochotny přijímat jejich ekonomickou ideologii. Prostřednictvím finanční závislosti nebo pod pohrůžkou sankcí nutí tyto organizace zbídačelé národy k loajalitě.

Dokonce ani v těch zemích třetího světa, které v důsledku přijetí principů tržní ekonomiky prožívají vysoké tempo růstu (například Chile), nedochází k přerozdělování vzniklých příjmů mezi obyvatelstvo. Ze zisků profituje pouze menšina. Nadnárodní společnosti, které se mohou v důsledku liberalizace volně prosazovat v rozvojových zemích, jsou jedněmi z mála, jež na této činnosti vydělávají. Snaha vlád třetích zemí nalákat přímé nebo portfoliové investice často jenom urychlí to, co nazýváme „pádem ke dnu“. Vlády omezí nebo úplně zruší regulaci, sníží platy, oklestí nároky na sociální dávky, a mlčky tak dovolí korporacím, aby vytvořily mohutné sociální propasti. Zkracuje se výše důchodů i sociální pojištění placené zaměstnavatelem. Dochází k umlčování skupin, které by potenciálně mohly organizovat zaměstnance a napadat snahy o hledání cizích investorů a cizího know-how.

Korporace zneužívají levné pracovní síly

Krátkozraké uvažování se stává standardem. Vznikají „ráje znečištění“, protože jsou povolovány normy, jež škodí životnímu prostředí a které ani zdaleka neodpovídají potřebám společnosti. Dochází ke zneužívání lidských práv a úřady nechtějí vidět porušování zákonů. To vše ve snaze přilákat cizí investory a ve jménu kapitalizmu volného trhu. Vlády určitých zemí třetího světa prokázaly, že jsou v touze po zahraničním kapitálu (jímž si často mastí vlastní kapsy) ochotny své občany doslova obětovat.

Nespravedlnosti, které se dodnes dějí ve třetím světě, přes svoji širokou publicitu stále šokují. Obvykle si je vysvětlujeme tím, že se jedná o kombinaci nízkého stupně ekonomického rozvoje s málo funkčními, respektive s málo funkčními, respektive nulovými demokratickými institucemi.

Korporace jsou stále více schopny operovat globálně, a tak odcházejí do zemí s nízkými výrobními náklady, kde při hledání levné pracovní síly „loví u sociálního dna“. Do levných oblastí je přesouvána často celá výroba. To, co autorka vyslovovala před několika lety, se stále více stává tvrdší, i když našimi politiky stále nepřiznanou realitou.

Práce odchází ze zemí s odborově organizovanými zaměstnanci do států, kde buď nejsou tak schopné odbory, nebo kde pracovníci nejsou organizovaní vůbec a jsou vděčni za jakoukoli práci. Boom západní ekonomiky v posledních letech nesnížil počet bezdomovců ani nezmírnil chudobu a majetkovou diferenciaci. S příjmovou diferenciací přímo souvisí i vyšší kriminalita, včetně vražd a násilných činů. Nedostaneme-li situaci pod kontrolu, můžeme očekávat další zhoršení.

Výsledky výzkumů opakovaně prokázaly, že nejlepšímu zdraví se netěší lidé v nejbohatších společnostech, nýbrž v těch zemích, kde existuje co nejrovnoměrnější přerozdělování. Důležitá není (jak by si někteří mohli myslet) absolutní, nýbrž relativní příjmová hladina. Při zmírnění příjmové diferenciace dochází ke snížení úmrtnosti na následky některých velmi závažných onemocnění.

Ekonomický úspěch by měl být prostředkem k dosažení jiných cílů, stal se však bohužel smyslem veškerého bytí. Vlády i lidé tak ztratili ze zřetele, že hospodářský růst by měl mít vyšší smysl. Stabilitu, zvýšení životní úrovně a lepší sociální soudržnost pro všechny bez výjimky. Zhroucení systému solidarity, ignorování tíživé situace ostatních, sílící sobectví, pramenící z pocitu opuštěnosti státem, to vše si vyžádá náklady, které budeme muset pravděpodobně zaplatit všichni.

Odmítnutí současného globálního kapitalizmu je u Hertzové jednoznačné. Říká, že zastánci globálního kapitalizmu budou tvrdit, že vše výše uvedené je dočasným jevem, který není způsoben vadou systému, nýbrž příliš krátkou dobou, po kterou tento experiment probíhá, a že bohatství nakonec bude dost pro všechny. Globalisté říkají, že „jestliže povzbudíme bohaté vrstvy například daňovými úlevami, vyburcuje to firmy k větší aktivitě, v jejímž důsledku se nakonec vytvoří pracovní příležitosti a nastartuje růst“, že z volné soutěže a otevřených trhů budou nakonec profitovat všichni.

Národní státy jsou bezmocné

Státy nejsou pod tlakem pouze ze strany kapitálových trhů, ale i ze strany korporací. Svět 21. století je trhem, na němž si podmínky diktuje prodávající. Kvůli technologickému pokroku v oblasti telekomunikací a deregulací kapitálových trhů jsou korporace stále mobilnější a je pro ně poměrně snadné v jedné zemi tábor zrušit a v jiné jej vystavět.

Pokud by byly personální náklady nebo zdanění příliš vysoké, normu příliš přísné a státní podpora nebo půjčky nevýhodné, pohrozí odchodem ze země. Dominantní korporace s globálním působením svírají otěže v rukou stále pevněji. Mohou naprosto svobodně přesunovat finanční částky a samy se rozhodují, kam budou investovat, kde budou vyrábět, kde zaplatí daně a jestli o sebe nechají jednotlivé země soupeřit. Politikům zbývá pouze jediné: zabránit jim v obchodu. Takže nabízejí korporacím různá zvýhodnění za to, že své závody nechají v zemi, a minimalizují tak politické a sociální dopady uzavřením výroby. Dlouhodobá záruka, že tyto firmy nakonec přece jenom své filiálky nepřevedou jinam, však neexistuje. Začíná být čím dál víc zřejmé, že národní státy jsou vůči gigantickým korporacím, které již před mnoha lety přerostly jejich hranice, zcela bezmocné.

Pod tlakem korporací se dostává i nezadatelné právo každého státu vybírat daně, což je prostředek pro vyrovnávání sociálních a ekonomických rozdílů. V důsledku globalizace a rozvoje telekomunikačních technologií se svět dostává do situace, kdy se kapitál a dobře placené pracovní síly mohou volně přesouvat ze zemí s vysokým daňovým zatížením do zemí s nižšími sazbami. Následkem toho si musí každý stát dobře rozmyslet, jestli zvýší daňovou sazbu nad sazby existující v jiných zemích. Vlády, které vyplácejí podpory korporacím (občas i v rozporu se svými zákonnými nařízeními) a reagují na hrozby odchodu ze země, tak pomalu, ale jistě mění pravidla hry.

Poražení jsou občané

Ve své knize Hertzová stojí na straně občanů, a právě oni patří k poraženým v globalizačním procesu. Peníze investované do podpory korporací následně scházejí při financování služeb veřejného sektoru. Slibované pracovní příležitosti a investice se často nekonají, a pokud ano, mohou zase brzy zmizet. Vlády mají výslovný zájem na zachování statusu quo a spoléhají na to, že se byznys ujme problémů, které ony nejsou ochotny či schopny řešit, čímž upadají do ještě větší závislosti na něm. Vezmeme-li navíc v úvahu pohrůžky nadnárodních korporací, že ze země stáhnou kapitál, pokud se jim nějaké rozhodnutí vlády nebude líbit, či pokud se jim bude daňová zátěž připadat příliš vysoká, je v podstatě nemyslitelné, že by nějaký jednotlivý stát porušil rovnováhu sil v neprospěch byznysu.

Taková je krátkodobá perspektiva změny systému, pokud ovšem politici nebudou dostatečně prozíraví, aby dokázali plíživému převratu čelit. Pak budeme žít ve světě, jemuž vládnou korporace, nad zákonem stojí trhy a svobodné volby jsou věcí minulosti. Podle Hertzové závěrečná fáze plíživého převratu totiž znamená konec samotných politických struktur. To u ní posiluje přesvědčení, že politickou scénu ovládne protest.

(Britské listy, 14. 11. 2006)

© 2007 Michal Černík