Michal Černík

Michal Černík

autorské stránky

Z poezie

Plaché radosti

1 2 3 4 5

Noc

Cosi jako Nikdo
cosi jako nic
cosi bez těla
cosi bez hranic

Cosi bez hlasu
cosi černého nad námi
prohlíží si nás
svými hvězdami

 

Upalování

Něco živého se zoufale
třepetá v plamenech ohně
Něco jako ptáče
Něco jako naděje
Rukou to chceš vytáhnout z plamenů
a ucukneš
Nenecháš se upálit pro pravdu

 

Svatořečení

Stačí jen kaplička
kaplička ve tvé mysli
Poklekneš
pokloníš se Zemi

a sám
beze svědků
a beze slov
Ji svatořečíš

 

Vlastním jen mír

Jakoby všechno bylo tu
rajským místem k životu
Tak pokojně se usmívám
A je to jen klam

Vlastním pouze mír
který tu pro mne zbyl
V sobě si ho nosím jako vir
Ani v myšlenkách jsem nezabil

 

Jámy pro cypřišky

Jílovitá půda se těžce podvoluje rýči
Opuky rozbíjíš krumpáčem
a vylamuješ ven

S každým úderem z hloubi země
slyšíš tlukot svého srdce
Jako by se dobývalo až k tobě
A nemýlíš se
Ono se opravdu dobývá
to srdce malé a zaťaté jak pěst

 

Zachvění

Všemi stébly trávy
všemi póry země
všemi listy ticha
všemi blízkými světly dýchám

Tak klidný je noční vánek
jako všechno co je vyrovnané
a rozvazuje uzly mých cest
Můj čas má podobu hvězd

 

Vzdor

I kdyby na sůl nebylo
tu sůl bych si vyplakal
I kdyby mi z úst vytrhali slova
vytesal bych je do kamene
A kdyby kámen rozbili
spatří živé bijící srdce

 

Sněženko!

Počátkem března
jsem tě hledal na zahradě
a zatím ses vyklubala
v mé hrudi

Daroval jsem ti dech
abys pookřála
a ty už si nárokuješ
i mé tělo Dal jsem tě do vody
abych žil z tvého půvabu
a ty mne už vyzýváš
abych s tebou umíral

 

Uprostřed

Uprostřed země
uprostřed krajiny
uprostřed cesty
uprostřed života
stojíš bez hnutí
namířený proti nebi
jako vykřičník ticha

Je po létu je po létu
Nebe si dosud nevšimlo
že jsi tu

 

Také oběť

Všude kolem se děje život
A vždycky se najdou kapky deště
které dopadnou na zem
a zabijí se
Zabijí se
aby se jiní napili

 

Stupně

Zeptal se mne život
odpověděl jsem láskou
Zeptala se mne láska
odpověděl jsem životem
A život se
nepřetržitou smrtelností
postavil
proti přesile smrti

 

Poslední příležitost

Nezasloužíme si zatracení
dokud ještě umíme poprosit
nezapomněli jsme děkovat
a nikomu nezůstáváme dlužni
dobré slovo

 

Čas důstojnosti

Dosud jsme neporazili svou chamtivost
dosud jsme se nesklonili k prostotě
dosud jsme se nevykoupili skromností
A mysl přátelé naši mysl pořád krčí hrb

 

Holé

Ze stromů se vyplašeně zvedla hejna listí
a na křídlech severního větru
odlétají k jihu

Stromy bez listí nepotřebují slunce
Pohrdají vichřicí
Tak jako zimou

Každým rokem se to opakuje
Zima mi sahá po životě
v sobě ji nedokážu zastrašit

Slova vrchovatě plním
jasnými barvami podzimu
zemí ohněm a nebem

 

Sychravé dny

Neopadávej s tváří suchého listu
tak jako opadává listí do zahrad
Podzimními dny si pokojně listuj
i když z nich táhne zimní chlad

I když prší a prší
a krčíš se do té nepohody
a třeba máš promoklou i duši
a zase tě minula kapka živé vody

Svými dny si pokorně listuj
nepotáhne z nich zimní chlad
a nebudeš opadávat s tváří suchého listu
Jsi radostný sníh co ještě nenapad

 

Popel

Prudký vítr na zem zurážel suché větve
jako všechno
co se přežilo
a už nemělo sílu k zítřku
Větve jsem složil na hromadu
Má prokřehlá mysl se dočkala ohně
a země popele

 

Odpovědi

Myšlení nepokládat na žádný oltář
souhlasem nepřekrývat žádnou špinavost
nežít proti sobě
mezi slovy stavět most

Večer v hněvu neusínat
hněv se jako smrt dědí
Večer si odestýlat otázky
ráno být odpovědí

 

Věčnost

Jednou žebřík opřu o zeď tmy
vylezu vzhůru ke hvězdám
Budu spěchat než se rozední
abych se nezřítil zase k nám

Čeká tam ohromná prázdnota
bezpečný prostor pro bytí
klubíčko které mne rozmotá
a hvězda která mne rozsvítí

 

Prokřehlost

Zatímco nastává odliv dne
a hrne se příliv noci bezedné
ptáme se ptáme se nejednou
kdo rozsvítí nás před naší tmou

Prokřehlé srdce si chceme ohřát
nad plamínkem své svíčky
a plamínek nehřeje plamínek zazebe
Dávno se nespálíme o sebe

 

Krátký čas

Od domu až k vrátkům
tak je náš čas krátký
Dojdeme jen otevřít
a už nepřijdeme zpátky

Je třeba mockrát zestárnout
sestoupit až na dno ticha
než zaslechneme svoji duši
jak v nás ještě dýchá

 

Pohled dolů

Nahlížíme do nebytí
opatrně abychom nepřepadli
a o svůj strach se opíráme
jako o zábradlí

Tam dole se nás ptají
zda jsme je nezklamali
Nežili jsme pouze na okraji
do osudů jiných jsme nešlapali

 

Příslib

Díváš se na řeku
a myslíš na to
jak ji přejít suchou nohou
Dno stoupá až k tobě

Tam na třetím břehu
stojí tví zemřelí
a vesele na tebe mávají
aby ses nebál

 

Dušičky

Na hřbitově se nezbavíš vzpomínek
i kdybys tisíckrát chtěl
Zapálil jsi svíčku a její plamínek
až domů za tebou přiletěl

 

Stopy

Ve sněhu stopy kráčí za tebou
nevržou nedupou nezebou
a žádná z nich tě nedožene
Padající sníh tě zapomene

 

Návrat sněhu

Ten sníh
ten jiskřivě radostný sníh
který roztál v mém dětství
se dnes rozsypal po stráních

Vskutku z dětství navrátil se sníh
svědčí o něm výskot dětí na saních
Ta chvíle je jak vločka malá
Tiším svůj dech aby neroztála

 

Bílá proti černé

Sám víš co z přechodného
by ti mělo zůstat věrné
Z běli tajícího sněhu
opět zbude jen to černé

I když černá provždy
zbavuje nás pout
dál vyvoláváš den
jak s černou nesplynout

 

Biblická pravda

Člověk je z prachu
vody a bláta
Ta pravda biblická
zůstane odvěká

Svatý je život
láska je svatá
svatým však
nenazvu člověka

© 2015 Michal Černík