Michal Černík

Michal Černík

autorské stránky

Publicistika

Jak se obnovovala činnost Penklubu

Založení českého Penklubu v únoru roku 1925 Karlem Čapkem, který byl i jeho prvním předsedou, připomněla naše média. K výročí se vyjadřovali někteří současní spisovatelé. Český Penklub byl za minulého režimu zakázán a  jeho činnost se znovu obnovila až v roce 1989. V této souvislosti vzpomínající spisovatelé některá fakta neuvedli, buď vědomě nebo z nedostatku informací. Úhel pohledu byl poněkud odlišný od mého i od samotné skutečnosti obnovení činnosti Penklubu. Považuji proto za nutné jejich vzpomínání doplnit.

Na zasedání výboru Svazu českých spisovatelů v září roku 1988 jsem jako nově zvolený předseda této organizace předložil program návratu zakázaných spisovatelů zpátky do literatury. S návrhem programu nesouhlasili mnozí konzervativní spisovatelé, ale nakonec po dramatické diskusi byli přehlasováni. Struktura spisovatelské organizace byla taková: slovenští spisovatelé měli Svaz slovenských spisovatelů, tehdejším předsedou byl dramatik Ján Solovič.  Čeští spisovatelé měli Svaz českých spisovatelů, jejímž předsedou jsem byl já. Zastřešujícím orgánem obou organizací byl Svaz československých spisovatelů, jemuž předsedal spisovatel Jan Kozák, v té době již nemocný. Viděl jsem nutnost, aby tuto funkci vykonával někdo, kdo by  byl oporou při naplňování nově formulovaného svazového programu. Koncem roku 1988 končil ve funkci slovenského ministra kultury básník Miroslav Válek. Jeho zásluhou nebyli na Slovensku zakázaní spisovatelé, až na tři, kteří odmítali v tehdejším systému publikovat. Slovenští spisovatelé Ján Solovič, Vladimír Mináč, Ladislav Ballek, Ľubomír Feldek a Rudolf  Chmel,  členové předsednictva Československého svazu spisovatelů, souhlasili s mým návrhem kandidovat na předsedu Miroslava Válka. Miroslav Válek kandidaturu přijal. Na zasedání českého předsednictva jsem  předložil návrh, aby po dlouholetém předsednictví Jana Kozáka byl předsedou slovenský spisovatel Miroslav Válek, kterého si jako básníka a kulturního politika váží i čeští spisovatelé. Můj návrh  ihned podpořil prof. Jiří Hájek, a tak už jen po formální diskusi návrh prošel. Brzy poté se konalo zasedání výboru Svazu československých spisovatelů. Ten den jsem obdržel od Jana Kozáka abdikační dopis, takže  nemuselo dojít k jeho odvolání. Miroslav Válek byl vzápětí zvolen předsedou Svazu československých spisovatelů k nelibosti mnohých normalizačních spisovatelů a politiků. Válek byl pro mne velkou oporou. Program jediné nedělitelné české literatury (spojení literatury oficiální, exilové a ineditní) se stal i jeho programem.

Jedním z prvních Válkových kroků byl dopis proti uvěznění Václava Havla,vyjadřující nesouhlas s tím, aby spisovatel byl  perzekvován či vězněn za své názory. Dopis s podpisy předsednictva Svazu československých spisovatelů byl zaslán ČTK, všem deníkům a dalším médiím, ale nikde ho nezveřejnili. Jeho kopii alespoň obdrželi  čeští spisovatelé.

Druhým krokem Miroslava Válka bylo znovuobnovení činnosti Penklubu. Vyslal tajemníka pro zahraniční styky Rudolfa Chmela do Vídně na projednání této možnosti s tehdejším předsedou mezinárodního Penklubu. Znovuobnovení činnosti českého Penklubu by neprošlo oficiální cestou přes vedení komunistické strany, proto zvolil Válek jinou taktiku. Připravil zakládající dopis. Ten na mé doporučení předal Petru Prouzovi a pověřil ho, aby vyzval k podpisu asi třicet spisovatelů,  mezi nimiž by byli rovnoměrně zastoupeni spisovatelé organizovaní ve svazu spisovatelů, neorganizovaní a zakázaní.

Počátkem léta 1989 jsem měl schůzku v kavárně Národního divadla s Ivanem Klímou. Bylo to naše druhé setkání a projednali jsme na něm první společnou literární akci oficiálních a zakázaných spisovatelů. Měla se konat v Chodovské tvrzi v Praze 4 a měla to být zároveň i první akce obnoveného českého Penklubu. Příslušníci ministerstva vnitra tuto akci znemožnili. Spisovatel Jiří Mucha proto nabídl svůj byt, kde došlo k prvnímu setkání spisovatelů, členů obnoveného českého Penklubu. Já osobně jsem napsal tehdejšímu tajemníkovi ÚV KSČ Janu Fojtíkovi stížnost na jednání ministerstva vnitra v Chodovské tvrzi. Byla to moje druhá stížnost, protože již na jaře toho roku příslušníci ministerstva vnitra zadrželi delegaci dvou spisovatelů ( P. Prouzu, V. Kolára), které jsem po písemné domluvě s páterem Opaskem delegoval na setkání exilových a disidentských spisovatelů do německého Frankenu. 

Další vývoj činnosti obnoveného českého Penklubu je již obecně znám.

Mé údaje by mohli doplnit například literární teoretik Rudolf Chmel, dnešní slovenský ministr kultury, spisovatelé Jaroslav Čejka či básníci Karel Sýs a Josef Šimon. Mohli by je doplnit také Ivan Klíma či Petr Prouza právě o tu zamlčenou část pravdy. To, co se dnes o znovuobnovení českého Penklubu předkládá veřejnosti jako oficiální verze, je polopravda. Slouží víc účelovým interpretacím dnešní doby, pro niž je skutečná pravda zřejmě nežádoucí. Vynechává především hlavního aktéra, tehdejšího předsedu Československých spisovatelů  Miroslava Válka. Bohužel, historie je vždycky služkou doby, včetně té dnešní, a nakonec tou služkou se stává i lidská paměť a média.     

(Obrys-Kmen, 16/2005)

© 2007 Michal Černík