Michal Černík

Michal Černík

autorské stránky

Z poezie

Cena dětství

(výběr)

Do čtyř světovách stran

V dětství jsem častokrát
vylézal na střechu našeho baráku,
sedával na lávce mezi dvěma komíny
a přes hradby topolů
obhlížel celé Čelákovice.
Mezi topoly jsem viděl Labe,
za řekou podmračný pruh lesa,
za lesem na kopci zámek v Lysé,
na opačné straně dva malé vykřičníky
věží staroboleslavského kostela
a dál za nimi Říp jako pecen chleba.
Za jasných dnů jsem dohlédl k Milešovce
a k vrcholům Krkonoš už nizoučkých
jako práh zapuštěný v zemi.
Seděl jsem na lávce mezi komíny
a vyhlížel pevninu jako plavčík
ze strážního koše korábu.
Jednou jsem klukům dole v ulici volal:
- Země! Země na obzoru!
Do čtyř světových stran jsem se rozpřahoval
a nadechoval se dálkami.
Netušil jsem, že pro sebe
objevuji zemi uprostřed země,
svůj střed světa.
Že i stůl v naší kuchyni
má čtyři světové strany,
do jeho čtyř světových stran
jsou rozsazeny židle
a každému je určena jedna jak osud.

 

PEVNÉ ZÁKLADY

Do čerstvého betonu na dvorku
jsem kdysi obtiskl svou stopu.
Ještě roky tu za mne bude stát,
jako lžící vodu deště nabírat
a špičkou mířit ke dveřím domu,
kam už dávno nevcházím...
A také moje dětství tu zbylo.
Nedá se odstěhovat.

Tady jsem bydlel.
V rovině položené jak spánek,
ve městě Čelákovice,
u továrny TOS,
hned vedle hospody Moravěnky
ve Smetanově ulici
s popisným číslem 752.
Měli jsme plaňkový plot zeleně natřený.
Do věčnosti patří i tahle chvíle
tolik pomíjivá.

Zazvonil jsem u vrátek.
Tma nevydržela takovou blízkost,
zacinknutí klíčů bylo stříbrné.
Shýbl jsem se pro to zacinkání.
Žena od prahu naproti
vypustila živé světlo,
světlo vyseklo stromy ze tmy
a našlo si mne,
zmohutnilo můj stín v jakéhosi obra,
sotva jsem mu byl ke kotníkům.
A já kráčel tu chvilku života
dlouhou od vrátek ke dveřím
a jediným stehem se přišíval k zemi,
jako by to mělo být navždy.

Nikdy se mi nepodaří popsat dům,
kde jsem se narodil a žil čtyři desítky let.
Jeho práh mi leží na jazyku
a překročit ho neumím.
Pod prahem je zakopané dětství.
Vezmu za kliku.
Anebo beru za ruku někoho blízkého?
Otevřu dveře.
Anebo otvírám sám sebe?
Vejdu do domu.
Anebo vcházím do dávných osudů?
Všechno se mi tu naléhavě připomíná.
Dům, který zastřešoval životy mých rodičů,
zastřešoval i naše.
Kamkoliv se zde vydám,
spatřuji toho kluka, kterým jsem byl.

Od domu chceme jen, aby byl domovem.
On jediný nás čeká každý den.
Nic o nás nezapře.
V našich osudech zapustil pevné základy.
I potmě jsem tu nahmátl vypínač v kuchyni,
vyhnul se kredenci, která tu stála před lety.

Ten dům může stát
třeba tady kousek od Labe,
anebo někde jinde v Čechách,
kde otevřu dveře
a jsem doma.

 

POVĚST

Na hrobě mých prarodičů v Sánech
opršelý a mechem obrostlý
je uložen kámen našeho rodu.
Každým rokem se kámen
v zemi pootočí,
jak šroub se utáhne pevněji k zemi,
hlouběji k životu,
a já vzdálený desítky let
svou podobou tu opakuji svého dědu,
drobného rolníka z Polních Chrčic.
Zemřel dřív, než jsem se narodil.
To málo, co o něm znám,
přerostlo v pověst.

Ve svých osmdesáti měl děda
černé vlasy a vzpřímenou chůzi
a život bohatý tak,
že jej mohl rozlamovat jako chléb.
Kam děda v posledních dnech
svého života vkročil,
tam v jeho stopách rostla tráva.
Děda kráčel po betonovém chodníčku,
kráčel po chodbě chalupy,
vkročil do kuchyně,
šlápl na koberec ve svátečním pokoji
a babička se zlobila:
Zase abych uklízela,
všude mi tu po tobě roste tráva.
Kdokoliv chtěl trávu posekat,
jako by se kosou požínal pod koleny
a v žilách cítil kolovat ostří.

Ta tráva roste všude,
nezničitelná tráva
roste vysoko do půli života.
Čepelí listu mne řízla do krve.

 

ŠAVLE

Ani denní světlo proudící
z mých očí a prstů
už líp nenasvítí ani vaši tvář, dědečku,
na této ohmatané a zažloutlé
secesní fotografii,
kde na stěně za vašimi zády
visí šavle jak opuštěná jizva.
Jednou jste šavli vzal,
symbolicky k ní přivázal kámen
jako na pytel s koťátky
a pak ji hodil do řeky.
Chtěl jste navždy utopit
léta vojákování v c. k. armádě,
a hodil jste ji do řeky s gestem,
které škrtá minulost.
Do první války zbývaly dva roky.
A přesto jste válčil na Haliči.

O další dva roky později
kdesi na Piavě
v zákopech a granátových trychtýřích
zalehával můj otec,
ochmýřený gymnazista.
Ze sedmi chlapců jejich vesnice
se vrátili jen dva.
Ten druhý doma zešílel
za stálého volání bajonet auf.
Otec si přivezl šavli
podobnou té vaší, dědečku,
a v třicátém devátém roce
po demobilizaci důstojníků
ji tajně a bez gesta
hodil do Labe, aby vstoupil
do přítomnosti mnohem krutější
a zbavené všeho lidství,
kde i šavle byla příliš
směšným nástrojem k zabíjení,
ale byla zbraní
a za zbraň se trestalo zastřelením.

Máchněte šavlí, dědečku,
a rozpárejte ten zteřelý obraz doby!

 

Z RODINNÉHO VÝLETU NA KARLŠTEJN

Toto je snímek z rodinného výletu na Karlštejn.

Nejprve můj otec. V pumpkách
a vůbec ho nezajímá, že má nakřivo šle.
I tak v sobě nese vojáka,
roky dvou světových válek,
převratné události konce čtyřicátých let,
to osudové zranění,
z kterého se už nikdy nevzpamatuje
a nikdy už potom nedovede být přítomný
v prostém okamžiku rodinného štěstí.
A potom maminka. S úsměvem,
který naše hlavy obletí jako bělásek,
usedne, sepne křídla jak dlaně
a za všechny se pomodlí.
Chce nás ochránit před zatracením.
Mezi otcem a maminkou bratr Milan.
Trochu rozkročený jak na útěku
jednou nohou už stoupá
do vlastního života.
Nakonec já v rádiovce
s vojenskou hvězdičkou uprostřed
salutuji, jako bych vzdával hold celému světu
a svět patřil jenom mně.
Netušil jsem, že si historie ze dne mého narození
zapamatuje vítězství stalingradské bitvy
a ne moje narození,
že si zapamatuje konec druhé světové války,
zkázu Hirošimy,
Roberta Oppenheimera,
veliké sucho v čtyřicátém sedmém,
Únor roku 1948,
popravu manželů Rosenbergových,
smrt Stalina a smrt Gottwalda,
studenou válku a válku v Koreji.

Stojím v pozoru svých šesti let a salutuji
a vzdávám hold celému světu.
Na rádiovce mi zlatě září
pěticípá vojenská hvězda
a už mi do čela vypaluje cejch.

 

ŠKARPY U MSTĚTIC

Na zahradě v kotcích jsme před lety
chovali sto padesát králíků.
Tatínek pronajal škarpy u Mstětic.
Brzy ráno jsme vyjížděli.

A tohle se naučil k stáru.
Před prudkým sluncem
si do čela stáhl vrásky,
naklepal kosu,
jako by tepal vlastní tvář
už s jizvami.
Bříškem palce zkusil,
kolik řízne,
kolik požne jedním rázem.
Potom se rozkročil
nad svým stínem,
k zemi ho přišlápl
a pot mu tekl po čele
a na zem vyplavoval tvář
a voněl heřmánek a kmín
a černý bez v úvozu.

Do oblouku tatínek ohýbal svá záda,
do oblouku mostu.
Po mostu chtěl jsem přejít až na kraj světa.

A po mostu jsem došel zpátky,
tam kde králíčci
mé dětství vypásli,
kde do čela před prudkým sluncem
si musím stáhnout vrásky
a pot mi teče po čele
a na zem vyplavuje tvář
a voní heřmánek a kmín
a černý bez v úvozu.
Tenkrát jsem se neohlédl.

 

DOSPĚLÁ

dceři

Seděli jsme na polorozpadlých sáňkách,
které patřily mému dětství,
před mým rodným domem, který už nebyl náš,
na zahradě, která už nebyla naše,
a každý ukusoval z jablka
žlutého i červeného
jako říjnové slunce toho odpoledne
právě utržené z oblohy.
Byly ti čtyři roky.

Zasahoval mne smutek z něčeho,
co se už nevrátí.
Jabloně jsem v mládí sázel já,
vrostly do mého osudu,
se mnou stárnuly,
a teď přišla chvíle,
kdy jsem se s nimi musel rozloučit
jako s někým důvěrně blízkým.
Chtěl jsem, abys byla účastna naší poslední sklizně,
aby sis něco z mého loučení vzala i na sebe
a v očích ti provždy zůstal snímek zahrady
s nádhernými zimními plody.
To odpoledne mělo být naší společnou pamětí.

Nedávno jsem se tě zeptal,
zda si vzpomínáš.
Zakroutila jsi hlavou.
Jako by to nebylo.

Po dvaceti letech stojíš na nádvoří
před budovou, jejíž zeď za tvou hlavou
posvěcuje název Universitas Carolina.
Z náruče ti tryská gejzír cizokrajných květin.
Brzy zvadnou.
Ale diplom, který držíš,
je tvou permanentní vstupenkou do světa.
Už se díváš dál než my,
my se víc ohlížíme.
Už stojíš ve vlastním světle,
my vcházíme do svého stínu.
Už z našeho domu častěji odcházíš,
my se častěji vracíme.
Už se prosazuješ svými pravdami,
my zakořenili ve svých pravdách.
Už jsme přestali být tvou hranicí,
my už svoji nepřekročíme.
Už vstupuješ na svou pevninu jako ti,
kteří jsou obdarováni zítřkem.
Už nás potřebuješ mnohem míň
než my tebe.

Tvé radosti jsou dál i našimi radostmi.
A jiní ať ti je nerozdupou.
Tvé starosti jsou dál i našimi starostmi.
Ať máš sílu je unést.
Tvůj život už je pouze tvůj,
ale naše životy provždy patří tobě.
Tvůj svět je zalidněný mládím,
náš svět zestárnul s námi.
Tvůj každý den je počátkem zítřka,
náš den je tím, co zbylo ze včerejška.
Tvé dětství je pro tebe až na počátku dějin,
s námi stále zasedá u stolu.
Stále se dotýkáme toho děvčátka v tobě,
zatímco ty jsi už vstoupila do zralé ženy.
Hledáš jiné zdi, v nichž by se zabydlelo
tvé srdce.

Země tě nabádá - běž!
Dálky tě svádějí - poznej nás!
Mozek ti připomíná – nepromarni mne!
Domov tě přivolává - vrať se!
Lípa na zahradě šumí – vichr ti neuhne!

Nabídli jsem ti ideály,
ty máš své.
Tvé dětství a mládí jsme zastřešili láskou.
Ale ani ty už nevěříš,
že svět je udělán jen tobě na míru.
Někdy se zatne jako pařát supa.
Mnohem lépe než my ses naučila
nebourat zákony vítězů,
ty jediné, které někoho svévolně zadupou
a jiného vyzvednou na trůn.

Žít není snadné.
Ale je krásné žít,
když to umíš.
Jen musíš vědět pro co,
jen musíš vědět pro koho.
Jak těžké je to umět!

Věříme, že v sobě najdeš královnu
a jen jí zůstaneš věrnou poddanou.
Že budeš jasnou odpovědí
vším, co uděláš.
Že žádná doba nezruší to nejlepší,
co je v tobě.
Že nebudeš muset žít proti osudu.

Ať tedy každý den máš
talíře k naplnění
domov k zahojení
a život, který povyšuješ na svátost.
Víc netřeba.

 

CENA DĚTSTVÍ

Maminka - jediná žena,
která tě nikdy nezklamala v lásce
a vždycky tě milovala víc
než sebe.

Někdy se na tebe podívala
se smutkem hlubokým jako moře
a oči se jí rozšířily údivem.
Bože, vždyť ty už dávno nejsi dítě!

Mnohokrát mi maminka připomínala:
-Nehrb se! Choď zpříma!
A sama věděla tak málo o tom,
že se musíme především my
napřímit k lidské důstojnosti.
Ale tu od nás tenkrát nikdo nepožadoval
a ani dnes žádat nebude.

Znovu vidím maminku, jak si od sousedky
půjčuje šedesát korun na tepláky,
abych měl v čem jít do školy.
Jak sedí u kuchyňského stolu
a do čtverečkovaného sešitu si zapisuje
i tu korunu, kterou mi každé ráno dává
na dvě housky ke svačině,
jak nešťastně přepočítává peníze,
zda bude mít na uhlí.
Opět snídáme kávu z cikorky a chleba s povidly
a ve špajzce hospodaří nouze jako myš.
Tenkrát jsem nechápal, proč maminka
tak často pláče.
Mnohé z jejích slzí
zasahovaly mé srdce.
Věřila v katolického Boha,
schovávala se do něj,
ale sílu k životu z něj čerpat nedovedla.

Její často sepjaté ruce
už nesloužily modlitbě.
Byly vyjádřením žalu a bezmoci.
Ach, kdo ještě tvrdí,
že ruce plakat nedovedou?

Teď už vím, jakou cenu
mělo mé dětství.
Častěji se mi připomíná
tak živě jako stigma.
A možná to stigma je.

Abych tohle pochopil,
musel jsem dojít do věku,
kdy dětství začíná být nejkrásnější,
protože bylo kdysi dávno
jako na počátku stvoření.
Vešlo se mi do něj obrovské nebe snů
a předlouhá alej těšení.
Avšak být znovu dítětem,
to už bych nechtěl.

 

LIDSKÉ SNY NEUMÍRAJÍ

Čím je svoboda bez břehů?
A čím sny, které mají břehy?
Teď už to vím.
Jeden život lidské sny nedostihne.

Byly mi dva roky,
když skončila druhá světová válka.
A kolikátá válka v dějinách to byla?
Hory mrtvých lidstvo neuklidí
ze svého svědomí.

Po každé válce se lidé radovali,
že ta jejich byla navždy poslední.
Bláhoví, copak nevědí,
že člověk odedávna svou povahou
předurčoval dramata a tragédie světa?
Krev pokaždé byla platidlem
k moci a bohatství.

Bylo mi pět let,
když v Praze převzali moc komunisté.
Slibovali spravedlivý svět.
Byl únor, padal sníh a mrzlo.
A byl jsem starší o čtyři desítky let,
když lidé v Praze vyšli do ulic
vstříc vlastní svobodě.
Byl listopad, padal sníh a mrzlo.

Při každé revoluci lidé věřili,
že nový systém naplní jejich tužby.
Bláhoví, copak nevědí,
že revoluci vždy jiní znásilní, vykradou
a z nádherných ideálů zbude
jen okoralá kůrka chleba?
Pravda a spravedlnost a prostí lidé
jsou pokaždé první obětí.

Tolikrát ještě poznáme,
že slovo neváží nic.
A tolikrát ještě poznáme,
jak je těžkým břemenem,
když obnažuje pravdu,
a jak se ho pak snaží umlčet ti,
kterým překáží.

Tak jako tak každá moc
opancéřovaná lží
už napřed prohrává sebe i lidi.
Když se nakonec zbortí hradby jejích dogmat,
z útrob vyhřeznou jen svinstva.

Nevěřím, že náš svět
je nejlepší ze všech možných světů
a patrně se jím nestane ani ten příští.
Lidské sny se ale nedají vykácet jako les,
odstřelit jako dům,
odsoudit k zapomnění a zakázat.
Nikdo je nezavře do vězeňských cel,
ani neumírají jako my.
Vždyť i to, co kdysi bylo lidským snem,
stalo se nám skutečností tak samozřejmou
jako na obloze tryskové letadlo,
k němuž nepozvedneme už ani hlavu.

 

DRAMA IDEJÍ

Někdo žije romance,
jiný dramata.
Někdo tvoří dějiny,
jiný jen zpovzdálí přihlíží.
Někdo žije pro ideály,
jiný je proměňuje ve zločiny.
A někdo si svůj život odpykává jako trest za to,
že své myšlení nepodřídil diktátu doby.

Můj otec vstoupil do komunistické strany v letech,
kdy za to byla smrt.
Psal se rok čtyřicátý druhý.
Přišlo si pro něj gestapo
a s vytlučenými zuby
si protrpěl Terezín a Buchenwald.
A pak otec stranickou legitimaci položil v době,
kdy se za takové gesto tvrdě platilo.
Psal se rok čtyřicátý devátý.

Když tatínek musel odejít z armády,
šel dělat úředníka do Tosu v Čelákovicích.
Když ho odsud vyhodili,
pracoval u zeměměřičů.
Pak ho vyhodili i odtud
a stal se kopáčem na kanalizacích.
Nakonec skončil v dolech na Kladně.
Víc než deset let naši rodinu
stíhalo zatracení.

Podobně skončili všichni příbuzní
z otcovy a matčiny strany,
velkostatkář, statkář,
střední rolník a živnostník.

Co jsem mohl vědět o tom,
že někdo mocnější
je bezmezným pánem
nad našimi osudy?

Byla to doba mého dětství,
a ať byla jakkoliv zhyzděná,
byla to doba moje.
Nacházel jsem v ní své radosti.
Měl jsem důvody k nenávisti,
ale dodnes nenávidět neumím.

Navzdory tomu ve mně celé roky
doutnaly ideály spravedlivého světa
a rozhořely se až ve věku
mé zralé dospělosti.
Nebyl jsem lepší ani horší než ostatní.
Častokrát jsem neměl odvahu
říci svůj názor,
víckrát jsem věřil,
než pochyboval a vzdoroval.
Mnohokrát jsem pravdu mlčel,
ale neumlčoval.
Všechno, co jsem dělal,
dělal jsem, jak nejlíp dovedl
a co bylo v mých silách a moci.
Ničeho se nezříkám.
Jestliže jsem plně žil v systému,
který prohrál,
pak i teď chci plně žít v systému,
který se tak jako tak sám zahubí.
Mohu zradit svou víru.
Nikdy naopak.
Zradit mne může můj život.
Nikdy naopak.
Jen si už nepodám ruku s těmi,
kteří svůj život popřeli
a do mého života naplivali.
A také je mi líto dní,
kdy jsem byl okraden o radost.

Vichr dějin smetl dobu
i mnohé z nás
a ve vědomí lidí se odehrálo
drama socialistických idejí.
Slibovaly naplnění odvěkých lidských tužeb
a zatím se střetly se skutečností
opancéřovanou dogmaty a nesmiřitelností.
Ale jsou příliš nádherné,
než abych je zatratil
kvůli svému pošlapanému dětství
a nešťastnému osudu mých rodičů.
Nikdo je nevymýtí z touhy lidstva,
které se jich už jednou dotklo
jako živé vody
a znovu pro ně bude hledat svou zemi.

© 2008 Michal Černík