Michal Černík

Michal Černík

autorské stránky

Z poezie

Stébla

(ukázka z knihy)

 

Jedna podoba štěstí

Celý den jsme byli šťastní
Životem dospěla slova
a všednost najednou krásní
Zítra to zkusíme znova

 

Stačí i málo

Prostý je chléb prostá je voda
a prosté slovo ruku ti podá
Někdy nám ke štěstí stačí i málo:
aby nebe za nás bolest vyplakalo

 

Čechy

Malá je naše země
Malá jako dlaň malá jako hrst slov
Po zemi rozsévám slova
Bude z nich chléb

 

Blízké setkání

Podívej jak se v každé kapce deště
celý náš svět mihotá
To v každé kapce padá bůh
a o zem se tříští k poctě života

 

Poslední listí

Do života ti listí napadalo
a už ho vůbec není málo
Musíš ho shrabat a proměnit v oheň
popel dát zemi Nezapomeň

 

Podzimní balada

Včera jsem si lehl pod topolem
a přikryl se uklizeným polem
Od rána ho vyklovává hejno vran
Zasejte zrno do mých ran

 

Mír

V noci se tiše rozsněžilo
bylo by hříšné rozsvěcet
I když to mrtvé neožilo
cítil jsem dýchat svět

 

Dedikace

Klíčem se člověk neodmyká
svět se neotevře v dlaň
a dveřím do ráje chybí klika
O své srdce se neporaň

 

Dedikace

V sobě si uchraň modrou oblohu
tu bez běsů a bez bohů
Uchraň si prostý lidský cit
Nezapomeň děkovat Uměj poprosit

 

Stín večera

Dokonán jest večer a tma rozestlaná
s úzkostí svojí vedem věčnou při
zda na nás počká zítřek
a počká-li i pozítří

 

Lidské světlo

Já plamínek svíčky světýlko drkotavé
nekořím se před žádnou tmou
a když se dostaví
zemře přede mnou

 

Síla

Stačí jediný
úsměv dítěte
vzlétne k tobě
a zdvihne tě

 

Nedělní chvilka poezie

Židle a stolky jsou mí hosti
Předčítám jim své verše o radosti
a o životě co mi dal i bral
Nebojím se že bych

 

Večerní chvilka poezie

Nad rybníkem vyšel měsíc bílý
divoké kachny vzlétly na pastvu
Bože pobuď se mnou šťastnou chvíli
k společnému mlčení tě zvu

 

Hledání ráje

Kdepak je pozemský ráj
který jsme toužili bezpečně obydlet?
Světu jsme došli až na okraj
našli jsme nový svět a zničili odpověď

 

Nové Lurdy

Zabydleli se ve skále běsové nebes
Poutníku své dlaně jim přines
a v nich studánku z níž voda prýští
a léčí nenávisti a časy příští

 

Nebojte se mě

Nejsem zbraní nejsem povodní
nejsem tisícihlavou pochodní
má jablka se v noci rozžíhají a svítí
Vyznávám pokojnou radost žití

 

Vypouštění sokola

Dobře vím že těsné nebe mám
jak košili si ho teď rozpínám
a sokol sokolíček vzlétá na svobodu
nad celou zemi nad všechnu vodu

 

Hvězdná brána

Tolik tolik slov se nedožije zítřka
tolik živých se nedožije konce století
a na hvězdné pláni vždycky vrznou dvířka
když z potřeby lásky zavoláme na děti
l. p. 2016

 

Pozdní odpověď

Hlas kterým jsem v dětství volal k nebi
se až nyní vrátil zpět
Co jsem to tenkrát volal?
Škrtí mne oprátka mých vět

 

Druhé nadechnutí

Svrhni svůj kámen a vstaň
proraz svůj strop který tě hrbí
tam na břehu tůně kde pije laň
tam kde před tebou poklekly vrby

 

Druhá síla

Chtěl jsi nebe prohodit kamenem
Tenkrát jsi vlastnil silné ruce
teď jsou znavené
A nebe prohodíš vlastním srdcem

 

Druhé setkání

Přibývá dálka k světu a lidem
Ke vrátkům mi zbývá jen málo
To dávné dítě ke mně přijde
usměje se a bude natrvalo

 

Vzepětí

Pod kořeny mám zakopané jitro
a zrna slov mám za potravu
K letu mi zbylo zraněné křídlo
Hoďte nebe na mou hlavu

 

Závrať

Nebe má křídla
tak jako anděl až vzadu
a často jsou semknutá
k střemhlavému pádu

Nebe má opravdu křídla
vezmou tě do vesmíru
a není člověka kromě člověka
který je poslem míru

 

Zachvění

Všemi stébly trávy
všemi póry země
všemi listy ticha
všemi blízkými světly dýchám

Hebký je noční vánek
jako všechno co je vyrovnané
a rozvazuje uzly mých cest
Můj čas má podobu hvězd

 

Poslové dobrých zpráv

Do vlastní zimy padám jak sníh
kterou protahuje mrazivý severák
Hrozná je prázdnota lidské duše
nepřeletí ji ani osamělý pták

Vrabečkové a sýkorky myšlenek
sleťte se v hejna pobuďte na chvíli!
Na jaře jsou stromy plny dobrých zpráv
Zahnizďují je ptáci kteří přežili

 

Zimní déšť

Prší a prší mi do jména
studená voda voda nekřtěná
Prší a prší do mého osudu
dříve jsem nebyl a zase nebudu

Prší jako když nahoře v nebi
kdosi do země přitlouká hřeby
Prší a prší voda která není živá
V pohřebním dešti se nepohřbívá

 

Omývání slov

Omývat slova která zabila
omývat slova která zranila
omývat je z krve omývat je z hříchu
a navrátit tichu

Jako když do země zasadíš topas
jako když zemi navrátíš semínku
jako když ze sedmi životů upleteš provaz
jako když z dětství povoláš maminku

 

Večeře

Jídelní stůl je krásný až k nevíře
když ho obsadily plné talíře

Jídlem ale nenakrmíš slova
a zamlčená pravda neokorá

Zatínáš zuby zatínáš pěsti
i ty chceš být miláčkem štěstí

Dneska večer se ještě ohlédni
Každý den je tvůj poslední

 

Pozdní rozhovor

Říkám ženě - ženo moje
panna Maria má tvoji tvář
Říká žena - muži můj
mladosti své jsme dali na oltář

Říkám ženě - ženo moje
radost s námi usedala k stolu
Říká žena - muži můj
bodláčím teď jdeme spolu

 

Alter ego

Řekli byste že padá listí
ale to jsem já kdo se o zem tříští
Řekli byste že padají jablka
ale to jsem já kdo na zem stokrát zaťuká

Řekli byste že padá postřelený pták
ale to jsem já kdo vzlétá do oblak
Řekli byste že dohlédnete na vrcholky dnů
ale to jsem stále já kdo plaší tmu

 

Doslov

I ty se někdy cítíš být vítězem
I ty se někdy cítíš být odvěký
jako ten který na hřbitově svoji smrt
pohřbil na věky

A když ti do osudu vtlučou hřeby
celý se zatneš do pěsti
Kolik radosti je třeba k žití
a kolik bolesti

 

Břímě

Marně slzou hloubíš studnu v opuce
Svou studnu si neseš přímo na ruce

Marně svým srdcem biješ do zvonu
abys varoval Bij do hromu

Marně šeptáš prosby do nebes
Vezmi si své nebe I kdybys ho neunes

Marně házíš pravdy do kamenné zdi
Vylom z ní svůj balvan A pak jdi

 

Cena života

Řekněte
Jak hodně musí být člověk člověkem
aby pocítil utrpení jiných
a byl silnější o lidskost?

Řekněte
Dá se ještě něco povýšit nad lidský život?
Na to vám odpoví matka
která u prsu drží své dítě

 

Neklid

Vyškrtal sis telefonní čísla mnohých
oni vyškrtali tvůj zítřek
Stojíš ve stínu doby
Pravda se pro tebe nestala přežitkem

Jsi jenom srozumitelnou
ozvěnou světa
kterému stále víc
nerozumíš

 

Občanské verše

Přejme si docela obyčejný život
který obhájíme i v čase lámání
Jestliže tohle můžeme nazvat statečností
pak to tak nazývejme

Dávno si nečiním nároky líbit se všem
Nesmyslné příkazy jsem neplnil
Stojím po boku těch
kteří ruší svět za spánku

 

Odpověď čtenářům

Už se mne neptejte proč píšu
Ve svých verších mluvím o životě o lásce o pravdě
tedy o tématech neměnných jako skála
Příboje dějin o moc víc neopracovaly
ani lidskou povahu a touhy
Nic si nenamlouvám o nesmrtelnosti lidského díla
Přesto dělám vše s takovou opravdovostí
jako by to mělo přetrvat navždycky

 

Ranní akord

Ještě dříve než se ptáci úplně rozední
najednou se probudíš
Jitro se v tobě zajíkne
a už neusneš

Tichounce vstaneš
v kuchyni postavíš vodu na čaj
a na vrásky ze své tváře zabrnkáš
Jen tak jen tak

 

Vteřina

Na zahradní stolek jsem odložil
rozečtený román
Náhlý poryv větru divoce otáčel
stránky knihy až do konce
Tak rychle se dá prolistovat
celý životní příběh
Jako bychom se narodili před chvílí
a už jsme tu zase nebyli

 

Práce s krumpáčem

Kopání krumpáčem vylučuje zbytečný pohyb
Pevně se rozkročíš
rozpřáhneš
a pak vší silou zasadíš zemi ránu
Jako bys vraždil
Na kusy železem rveš zemi
ale to uvnitř
to uvnitř zůstává živé

 

Corpus delicti

Na jídelní stůl v kuchyni odložíš ruce
Kdo je stiskne něžnýma rukama?
Na každém předmětu zde zanecháváš otisky prstů
Kdo ti je sejme a potvrdí tě?

Podlahu pečetíš kroky
Kdo půjde po tvé stopě a najde tě?
Beze spěchu hněteš slova
Kdo si je vezeme do úst a promluví

 

Vichřice

Vichřice na zahradě vyvrátila smrky
Ale křehká slova mých veršů
která vzklíčila a vyrostla
zůstala vzpřímená

Vichřici se nepodařilo
ohnout je
zlomit
vyvrátit z kořenů

 

Majestát

Když usne vítr
když usne zpěv ptáků
když usnou hlasy a zvuky
když usnou lidské sváry
když usne i sama tma
a nad námi bdí jen prostor nesmírnosti
pak zaslechneme její veliké ticho
a z hloubi země tlukot srdce

 

Podoby lásky

Jen matka může milovat svého syna tak vroucně
i když je to vrah
Jen otec může milovat svou dceru tak oddaně
i když je to děvka
Jen rodiče mohou milovat své dítě tak zoufale
i když za ním chodí jen na hřbitov
Jen staří manželé se mohou vést za ruce s takovou oddaností
Jich se zeptejte co je to láska

 

Setkání

Slabikuješ si ve svém dětství
a cesta k němu je rozoraná
Dneska jsi v rodném městě potkal dítě
kterým jsi byl
Usmálo se na tebe
jak se usmívá jen radost
a poznalo
že mu už nepatříš

 

Obsáhlost

Zdědil jsem Labe a tuto zemi
borové lesy louky tůně a pole
jako vzdálenou ozvěnu modlitby
i jako pokračování všeho příštího

Mlčení je mým výkřikem
Prozrazuje že jsem zde
přeložený do ticha roviny
nad hlavou nebe které nesmekám

© 2017 Michal Černík