Z poezie
Stébla
(ukázka z knihy)
Jedna podoba štěstí
Celý den jsme byli šťastní
Životem dospěla slova
a všednost najednou krásní
Zítra to zkusíme znova
Stačí i málo
Prostý je chléb prostá je voda
a prosté slovo ruku ti podá
Někdy nám ke štěstí stačí i málo:
aby nebe za nás bolest vyplakalo
Čechy
Malá je naše země
Malá jako dlaň malá jako hrst slov
Po zemi rozsévám slova
Bude z nich chléb
Blízké setkání
Podívej jak se v každé kapce deště
celý náš svět mihotá
To v každé kapce padá bůh
a o zem se tříští k poctě života
Poslední listí
Do života ti listí napadalo
a už ho vůbec není málo
Musíš ho shrabat a proměnit v oheň
popel dát zemi Nezapomeň
Podzimní balada
Včera jsem si lehl pod topolem
a přikryl se uklizeným polem
Od rána ho vyklovává hejno vran
Zasejte zrno do mých ran
Mír
V noci se tiše rozsněžilo
bylo by hříšné rozsvěcet
I když to mrtvé neožilo
cítil jsem dýchat svět
Dedikace
Klíčem se člověk neodmyká
svět se neotevře v dlaň
a dveřím do ráje chybí klika
O své srdce se neporaň
Dedikace
V sobě si uchraň modrou oblohu
tu bez běsů a bez bohů
Uchraň si prostý lidský cit
Nezapomeň děkovat Uměj poprosit
Stín večera
Dokonán jest večer a tma rozestlaná
s úzkostí svojí vedem věčnou při
zda na nás počká zítřek
a počká-li i pozítří
Lidské světlo
Já plamínek svíčky světýlko drkotavé
nekořím se před žádnou tmou
a když se dostaví
zemře přede mnou
Síla
Stačí jediný
úsměv dítěte
vzlétne k tobě
a zdvihne tě
Nedělní chvilka poezie
Židle a stolky jsou mí hosti
Předčítám jim své verše o radosti
a o životě co mi dal i bral
Nebojím se že bych
Večerní chvilka poezie
Nad rybníkem vyšel měsíc bílý
divoké kachny vzlétly na pastvu
Bože pobuď se mnou šťastnou chvíli
k společnému mlčení tě zvu
Hledání ráje
Kdepak je pozemský ráj
který jsme toužili bezpečně obydlet?
Světu jsme došli až na okraj
našli jsme nový svět a zničili odpověď
Nové Lurdy
Zabydleli se ve skále běsové nebes
Poutníku své dlaně jim přines
a v nich studánku z níž voda prýští
a léčí nenávisti a časy příští
Nebojte se mě
Nejsem zbraní nejsem povodní
nejsem tisícihlavou pochodní
má jablka se v noci rozžíhají a svítí
Vyznávám pokojnou radost žití
Vypouštění sokola
Dobře vím že těsné nebe mám
jak košili si ho teď rozpínám
a sokol sokolíček vzlétá na svobodu
nad celou zemi nad všechnu vodu
Hvězdná brána
Tolik tolik slov se nedožije zítřka
tolik živých se nedožije konce století
a na hvězdné pláni vždycky vrznou dvířka
když z potřeby lásky zavoláme na děti
l. p. 2016
Pozdní odpověď
Hlas kterým jsem v dětství volal k nebi
se až nyní vrátil zpět
Co jsem to tenkrát volal?
Škrtí mne oprátka mých vět
Druhé nadechnutí
Svrhni svůj kámen a vstaň
proraz svůj strop který tě hrbí
tam na břehu tůně kde pije laň
tam kde před tebou poklekly vrby
Druhá síla
Chtěl jsi nebe prohodit kamenem
Tenkrát jsi vlastnil silné ruce
teď jsou znavené
A nebe prohodíš vlastním srdcem
Druhé setkání
Přibývá dálka k světu a lidem
Ke vrátkům mi zbývá jen málo
To dávné dítě ke mně přijde
usměje se a bude natrvalo
Vzepětí
Pod kořeny mám zakopané jitro
a zrna slov mám za potravu
K letu mi zbylo zraněné křídlo
Hoďte nebe na mou hlavu
Závrať
Nebe má křídla
tak jako anděl až vzadu
a často jsou semknutá
k střemhlavému pádu
Nebe má opravdu křídla
vezmou tě do vesmíru
a není člověka kromě člověka
který je poslem míru
Zachvění
Všemi stébly trávy
všemi póry země
všemi listy ticha
všemi blízkými světly dýchám
Hebký je noční vánek
jako všechno co je vyrovnané
a rozvazuje uzly mých cest
Můj čas má podobu hvězd
Poslové dobrých zpráv
Do vlastní zimy padám jak sníh
kterou protahuje mrazivý severák
Hrozná je prázdnota lidské duše
nepřeletí ji ani osamělý pták
Vrabečkové a sýkorky myšlenek
sleťte se v hejna pobuďte na chvíli!
Na jaře jsou stromy plny dobrých zpráv
Zahnizďují je ptáci kteří přežili
Zimní déšť
Prší a prší mi do jména
studená voda voda nekřtěná
Prší a prší do mého osudu
dříve jsem nebyl a zase nebudu
Prší jako když nahoře v nebi
kdosi do země přitlouká hřeby
Prší a prší voda která není živá
V pohřebním dešti se nepohřbívá
Omývání slov
Omývat slova která zabila
omývat slova která zranila
omývat je z krve omývat je z hříchu
a navrátit tichu
Jako když do země zasadíš topas
jako když zemi navrátíš semínku
jako když ze sedmi životů upleteš provaz
jako když z dětství povoláš maminku
Večeře
Jídelní stůl je krásný až k nevíře
když ho obsadily plné talíře
Jídlem ale nenakrmíš slova
a zamlčená pravda neokorá
Zatínáš zuby zatínáš pěsti
i ty chceš být miláčkem štěstí
Dneska večer se ještě ohlédni
Každý den je tvůj poslední
Pozdní rozhovor
Říkám ženě - ženo moje
panna Maria má tvoji tvář
Říká žena - muži můj
mladosti své jsme dali na oltář
Říkám ženě - ženo moje
radost s námi usedala k stolu
Říká žena - muži můj
bodláčím teď jdeme spolu
Alter ego
Řekli byste že padá listí
ale to jsem já kdo se o zem tříští
Řekli byste že padají jablka
ale to jsem já kdo na zem stokrát zaťuká
Řekli byste že padá postřelený pták
ale to jsem já kdo vzlétá do oblak
Řekli byste že dohlédnete na vrcholky dnů
ale to jsem stále já kdo plaší tmu
Doslov
I ty se někdy cítíš být vítězem
I ty se někdy cítíš být odvěký
jako ten který na hřbitově svoji smrt
pohřbil na věky
A když ti do osudu vtlučou hřeby
celý se zatneš do pěsti
Kolik radosti je třeba k žití
a kolik bolesti
Břímě
Marně slzou hloubíš studnu v opuce
Svou studnu si neseš přímo na ruce
Marně svým srdcem biješ do zvonu
abys varoval Bij do hromu
Marně šeptáš prosby do nebes
Vezmi si své nebe I kdybys ho neunes
Marně házíš pravdy do kamenné zdi
Vylom z ní svůj balvan A pak jdi
Cena života
Řekněte
Jak hodně musí být člověk člověkem
aby pocítil utrpení jiných
a byl silnější o lidskost?
Řekněte
Dá se ještě něco povýšit nad lidský život?
Na to vám odpoví matka
která u prsu drží své dítě
Neklid
Vyškrtal sis telefonní čísla mnohých
oni vyškrtali tvůj zítřek
Stojíš ve stínu doby
Pravda se pro tebe nestala přežitkem
Jsi jenom srozumitelnou
ozvěnou světa
kterému stále víc
nerozumíš
Občanské verše
Přejme si docela obyčejný život
který obhájíme i v čase lámání
Jestliže tohle můžeme nazvat statečností
pak to tak nazývejme
Dávno si nečiním nároky líbit se všem
Nesmyslné příkazy jsem neplnil
Stojím po boku těch
kteří ruší svět za spánku
Odpověď čtenářům
Už se mne neptejte proč píšu
Ve svých verších mluvím o životě o lásce o pravdě
tedy o tématech neměnných jako skála
Příboje dějin o moc víc neopracovaly
ani lidskou povahu a touhy
Nic si nenamlouvám o nesmrtelnosti lidského díla
Přesto dělám vše s takovou opravdovostí
jako by to mělo přetrvat navždycky
Ranní akord
Ještě dříve než se ptáci úplně rozední
najednou se probudíš
Jitro se v tobě zajíkne
a už neusneš
Tichounce vstaneš
v kuchyni postavíš vodu na čaj
a na vrásky ze své tváře zabrnkáš
Jen tak jen tak
Vteřina
Na zahradní stolek jsem odložil
rozečtený román
Náhlý poryv větru divoce otáčel
stránky knihy až do konce
Tak rychle se dá prolistovat
celý životní příběh
Jako bychom se narodili před chvílí
a už jsme tu zase nebyli
Práce s krumpáčem
Kopání krumpáčem vylučuje zbytečný pohyb
Pevně se rozkročíš
rozpřáhneš
a pak vší silou zasadíš zemi ránu
Jako bys vraždil
Na kusy železem rveš zemi
ale to uvnitř
to uvnitř zůstává živé
Corpus delicti
Na jídelní stůl v kuchyni odložíš ruce
Kdo je stiskne něžnýma rukama?
Na každém předmětu zde zanecháváš otisky prstů
Kdo ti je sejme a potvrdí tě?
Podlahu pečetíš kroky
Kdo půjde po tvé stopě a najde tě?
Beze spěchu hněteš slova
Kdo si je vezeme do úst a promluví
Vichřice
Vichřice na zahradě vyvrátila smrky
Ale křehká slova mých veršů
která vzklíčila a vyrostla
zůstala vzpřímená
Vichřici se nepodařilo
ohnout je
zlomit
vyvrátit z kořenů
Majestát
Když usne vítr
když usne zpěv ptáků
když usnou hlasy a zvuky
když usnou lidské sváry
když usne i sama tma
a nad námi bdí jen prostor nesmírnosti
pak zaslechneme její veliké ticho
a z hloubi země tlukot srdce
Podoby lásky
Jen matka může milovat svého syna tak vroucně
i když je to vrah
Jen otec může milovat svou dceru tak oddaně
i když je to děvka
Jen rodiče mohou milovat své dítě tak zoufale
i když za ním chodí jen na hřbitov
Jen staří manželé se mohou vést za ruce s takovou oddaností
Jich se zeptejte co je to láska
Setkání
Slabikuješ si ve svém dětství
a cesta k němu je rozoraná
Dneska jsi v rodném městě potkal dítě
kterým jsi byl
Usmálo se na tebe
jak se usmívá jen radost
a poznalo
že mu už nepatříš
Obsáhlost
Zdědil jsem Labe a tuto zemi
borové lesy louky tůně a pole
jako vzdálenou ozvěnu modlitby
i jako pokračování všeho příštího
Mlčení je mým výkřikem
Prozrazuje že jsem zde
přeložený do ticha roviny
nad hlavou nebe které nesmekám
© 2017 Michal Černík