Michal Černík

Michal Černík

autorské stránky

Publicistika

Poražení spisovatelé

„Režimy, pro které jsou zbyteční nejenom vlastní spisovatelé, ale hlavně vlastní občané, se totiž dříve či později stávají zbytečnými pro občany,“ pronesla Ivana Blahutová na konferenci Unie českých spisovatelů ve své skvělé analýze Lamentace před bodem zlomu, pojednávající o současném postavení českých spisovatelů. Tato jediná věta nejpregnantněji vyslovuje dnešní společenskou atmosféru, v níž živoří čeští spisovatelé a s nimi hodnotná česká literatura.

Když jsme na výboru UČS zvolili téma konference Postavení českého spisovatele dnes, jeden z členů namítl, že nás budou napadat, že naříkáme. Ano, může se stát. Ale to, co by chtěl někdo nazývat naříkáním, je pouhá snaha bagatelizovat naše kritické hlasy, které poukazují na skutečně tristní postavení českého spisovatele a postupnou likvidaci hodnotné krásné literatury. Na tuto skutečnost poukazuje UČS ve svých prohlášeních již od počátku svého vzniku v roce 1999, pochopitelně bez ohlasu anebo s ujištěním, že se mýlíme či naříkáme. Před třemi lety jsem se k tématu vyjádřil v obsáhlejším článku Vyděděná literatura, který vyšel v Obrysu-Kmenu a posléze podstatně rozšířený v Literárních novinách (čtenáři si jej mohou připomenout na mých webových stránkách). Abych se tedy neopakoval, omezím se na několik faktických poznámek.

***

Obec spisovatelů, která vznikla počátkem devadesátých let jako profesní organizace, profesní zájmy spisovatelů za dobu své existence nehájila, a nyní bez finančních prostředků prožívá agonii svého zániku. Opustili ji význační spisovatelé a ministerstvo kultury nad Obcí udělalo kříž stejně jako média. Český literární fond, který byl několik desetiletí zdrojem příjmů spisovatelské organizace, se v první polovině devadesátých let zbavil veškerého majetku, především rozprodal tvůrčí domovy na Ždáni, v Karlových Varech, v Mikulově a ve Starém Smokovci a peníze spolu s Obcí spisovatelů postupně utratil. Ředitel literárního fondu Michal Novotný v časopisu Host v loňském roce přiznal svůj omyl a spisovatelům se za likvidaci tvůrčích domovů omluvil. Je to sice čestné, přiznání omylu se dneska nenosí, ale žádná omluva tvůrčí domovy spisovatelům nevrátí, stejně tak jako spisovatelům dnes nikdo nebude udělovat několikaletá tvůrčí stipendia a finanční podpory pro vznik nových děl či sociální výpomoc, jak tomu bylo v dobách jeho fungování.

Ministerstvo kultury v současné době podpořilo minimálními částkami pár desítek knižních titulů, grantová komise na literaturu přerozdělila čtyři miliony korun, což je o třetinu méně, než před pár lety. Pro zajímavost uvedu, že třeba v Dánsku nebo Norsku dávají na podporu vydávání domácí krásné literatury ročně téměř tři sta milionů korun. V pětimilionovém Finsku ročně udělují spisovatelům tisíc stipendií a jiných literárních podpor, některá stipendia jsou pětiletá, desetiletá i víceletá, roční stipendium pro spisovatele činí kolem 21 tisíc eur, členové stipendijní komise jsou jmenováni pouze na rok. Čtyři miliony českých korun věnovaných literatuře se tak v porovnání jeví jako částka, kterou čeští mafiánští kmotři považují za pouhé spropitné.

***

Jak je to s vydáváním knih? Uvedu tři příklady.

Majitel velkého nakladatelství sdělil své vedoucí redaktorce: „Na prvním místě je zisk, na druhém místě je zisk, na třetím místě je zisk, teprve pak tam někde na konci jsou hodnotné knížky. Ale ty mne nezajímají. Pokud se kniha neotočí za tři měsíce a nevydělá, tak vás vyhodím.“

Snažte se pak nabídnout nakladatelství svůj rukopis, který nepatří mezi komerci.

Jiný nakladatel, který je naopak oddaný literatuře a své nakladatelské snažení neměří pouze ziskem, mi vyprávěl, jak distributorovi nabízel knihy poezie. Distributor je s despektem odsunul a řekl. „Nemáte něco zajímavějšího?“

Nakladatel neuspěl ani u dalšího distributora, který jeho nabídku knih poezie okomentoval stručně: „Kdo to dneska bude číst?“ A neuspěl ani ve velkých knihkupectvích, které regály s poezií prostě nemají. Knihy poezie nyní nakladatel dodává pouze do Neoluxoru a do internetové prodejny Kosmas. Potenciální čtenář také nikde jinde už poezii nekoupí, básník a jeho knihy se staly anachronismem.

Na internetu jsem zaznamenal několik velmi dobrých rukopisů drobných nekomerčních žánrů, jako jsou fejetony, črty, cestopisné črty, vyprávění či povídky, které by si zasloužily knižního vydání, ale autoři se zřejmě takového štěstí nedočkají. Mnohem větší štěstí měla dvaadvacetiletá studentka historie, která mi před více než rokem poslala k posouzení svůj historický román z doby první poloviny 19. století v Anglii a Skotsku, v němž se prolíná tehdejší realita s fikcí. Do rukopisu jsem se začetl a myslel přitom na Balzaka. Román takového rozměru a kvality u nás nemá obdobu. Autorka postupně oslovila třicet nakladatelů. Jeden jí radil, ať píše poezii. Jiný požadoval, aby rukopis seškrtala o dvě třetiny. Další redaktor rukopis odstřelil, že to je nudné staromilské psaní. Ostatní nakladatelé či redaktoři ani neodpověděli. Autorka chtěla své snažení vzdát s tím, že už psát romány nebude. Zkusila poslední možnost, nakladatelství Torst. Nakladatel poznal v rukopisu obdivuhodné dílo a rozhodl se jej vydat, i když od ministerstva kultury obdržel grant pouhých dvacet tisíc korun. Román vyšel v krásné plátěné vazbě v nákladu osm set výtisků, má přes pět set padesát stran a stojí čtyři sta korun. Nakladatel na něm těžce prodělá. Autorka za knihu, kterou psala šest let, obdržela honorář pět tisíc korun. V tomto případě nakladatel překonal teror trhu, který je k většině talentovaných autorů stejně nemilosrdný jako normalizátoři sedmdesátých let a projevuje se jako důsledný cenzor hodnot.

***

K tržnímu cenzorství musíme přidat i projevy inkvizitorství. Když mi v Literárních novinách vyšel článek Inkvizitorství jako nepřetržitý proces, na pražském knižním veletrhu na mne jeden nakladatelský redaktor mladší téměř o tři desítky let rozhořčeně volal, že se mnou nesouhlasí, vždyť mne nikdo nevězní, nikdo mne nepronásleduje a nevyslýchá, dokonce vydávám knížky, tak proč si stěžuju.

Ano, nikdo mne nevězní, nikdo mne nepronásleduje a nevyslýchá, ale až na Obrys-Kmen a nyní občas i Literární noviny jsem všude jinde už více než dvacet let persona non grata. To není naříkání, to je fakt.

Můj generační spisovatelský kolega Jaroslav Čejka, kdysi známý a u čtenářů oblíbený básník a prozaik, napsal několik skvělých knih povídek a v posledních letech tři pozoruhodné romány, z nichž první vyšel jen díky sponzorskému příspěvku jeho bývalého spolužáka a zbývající dva (Prosraný život Josefa H. a Odcizená krajina) zatím marně hledají nakladatele, přestože například jeho Odcizená krajina se v posledním ročníku soutěže o Literární cenu Knižního klubu probojovala až do finále. Navíc vydal pod pseudonymem několik čtivých a dobře napsaných detektivek, které se nevyhýbají společenské kritice. Kdyby některou z těch knížek napsal současný mediálně protežovaný spisovatel, redaktoři by s ním dělali rozhovory, literární kritici by psali recenze, filmaři by natáčeli jeho romány a dost možná, že by jeho knihy byly navrhovány na ceny Magnesia litera či jiné. Nikdo ho nepronásleduje, nikdo ho nevězní, má svobodu vydávat své knihy (nejlépe ovšem, pokud si je bude sám financovat), ale tím také jeho autorská svoboda končí. Přestože měl a má přátele i mezi někdejšími disidenty, kterým v předlistopadových dobách v mezích možností pomáhal, je většinou médií důsledně embargován a z literatury téměř vyzmizíkován cenzurou mlčení.

Mohl bych tu předložit seznam velmi dobrých spisovatelů a básníků, kteří se provinili tím, že za minulého režimu publikovali, jinými slovy kolaborovali. I oni mohou svobodně psát, ale většina z nich nemá ani tolik financí, aby si své knihy mohli také svobodně vydat, a pro grantovou komisi a pro média už dávno přestali existovat. Hranice jejich svobody má velmi vysoký plot.

***

V devadesátých letech někteří spisovatelé veřejně popírali, že by spisovatel měl být svědomím národa, že by se měl angažovat, vyjadřovat se k politickému a společenskému dění, a už jen tím spisovatele odsunuli na záhumenek české kultury a společenského života. Říkám a budu říkat, že spisovatel by měl být svědomím národa, ale aby se jím mohl stát, musí být nejdříve svědomím sobě samému. Takové spisovatele mocenské elity v žádné době nepotřebují. Spisovatelé jsou nebezpeční právě tím, že by mohli kriticky reflektovat společenské a politické dění, že by mohli vyslovovat pravdy, které jsou nežádoucí a doba je neunese.

Jestliže literární kritik Milan Jungmann v první polovině 90 let minulého století prohlásil, že bývalí oficiální spisovatelé byli bez většího odporu odsunuti do bezvýznamnosti, pak nyní můžeme prohlásit, že spisovatelé hodnotné literatury, až na pár finančně podporovaných výjimek, byli bez odporu odsunuti do bezvýznamnosti a poraženi. Byli poraženi sepisovateli všemožného komerčního, bulvárního a kýčovitého čtiva, byli poraženi médii, která literaturu vydědila, byli poraženi knižními trhovci, byli poraženi nakladateli, kteří své přežití zachraňují vydáváním čtiva, byli poraženi politiky, kteří hodnotnou literaturu k posílení svých mocenských zájmů nepotřebují. V neposlední řadě spisovatelé porazili i sami sebe, neb valná většina z nich se docela utilitárně zbavila svého práva svobodně se vyjadřovat.

 

Předneseno roku 2012 na dubnové konferenci UČS.

© 2013 Michal Černík