Michal Černík

Michal Černík

autorské stránky

Publicistika

Pět úryvků z mého života

1 2 3 4 5

Moje padesátá léta

To bylo tenkrát. Padesátá léta jsou pro mne klikatou uličkou dětství. Jsou to potravinové lístky a páteční fronty na maso. Je to krajíc chleba se sádlem a cibulí a káva z cikorky. Jsou to naše ústa zátkovaná přesladkými špalky. Jsou to rezavé německé helmice a opasky s nápisem Gott mit uns. Je to film Pád Berlína, kde z promítacího plátna Stalin v bílé uniformě sestupuje mezi nás jako bůh. Je to Emil Zátopek, který svá vítězství urputně vydupával ze země. V jeho stylu jsme běhali o závod kolem bloku domů. Je to měnová reforma a obchodník pan Klodský, který si bankovkami vylepil vilu. Je to slavný pohřeb strážmistra, kterého na četnické stanici přepadli bratři Mašínové, svázali ho a podřezali. Je to mandelinka bramborová, ten americký dar pro školní brigády. Jsou to americké letáky shazované do polí, mohly nás uštknout. Jsou to vykácené Masarykovy sochy, mohly nás nakazit. Jsou to korejští chlapci z koleje Kim Ir-sena v Houštce, do nichž se provždy zaťala válka. Jsou to úderníci, kteří svou práci proměňovali v tuny oceli a hromady uhlí. Je to kult osobnosti, ta černá pečeť doby. Je to rozhlasová znělka Kupředu levá zpátky ni krok, která nám radostně otevírala každé ráno. Je to první televize v kulturním středisku, kam jsme chodili na vysílání už slavnostněji než do kostela.

Jsou to mí strýčkové - drobný rolník, obchodník s barvami, statkář a velkostatkář.

Někdo vydával světlo, někdo vrhal stín, někdo už chodil bezhlavý a z prvních stránek učebnic jsme vytrhávali politický plevel. Uličkou mého dětství popelářský kůň vyvážel poslední dny starého světa. Na nic jsem nezapomněl?

Zapomněl, zapomněl....

Jednoho dne se k nám do rodinného domku přistěhoval strýček Tykač se svou ženou Vlastou a synem Vladimírem. V Záluží měl strýček statek, a když mu ho zabírali, neměl s rodinou kam jít. Mohli si vzít jen tolik věcí, kolik se vešlo na korbu nákladního auta. Naši jim v prvním patře uvolnili dvě místnosti, a dlouho v Čelákovicích nemohli najít bydlení. Už předtím strýček hodně pil pivo, ale když ho s rodinou vystěhovali ze statku, jeho žízeň neměla dno.

V té době jsme často jezdili za strýčkem Jaromírem do Hlubokého Dolu u Kolína. Pocházela odtud maminka. Strýc Jaromír měl velkostatek o šesti stech hektarech a zdárně hospodařil. S manželkou měl dva syny, Věrouše a Járu, o pár let starší nežli já. Jedné osudové noci počátku padesátých let celou rodinu vyženou ze stavení, naloží na korbu nákladního auta s několika kusy nábytku a potřebných věcí a odvezou je do malého suterénního bytu v Teplicích, kde bude strýček až do svého důchodu na dole v Duchcově dobývat uhlí.

Tak oba strýčky, Tykače a Jaromíra, s jejich rodinami provždy zbaví domova. Tak jim do srdcí vrazí svoji zášť jako nůž. Celý život nestačí, aby zahojil to zranění.

Tatínek pocházel z drobné rolnické rodiny v Polních Chrčicích. Tady už hospodařil podsaditý bratranec Pepík. Když jsme přijeli, nadšeně vyprávěl, jak ve vsi založili jednotné zemědělské družstvo, a vyprávěl o letošní úrodě a o zemědělských strojích a vyprávěl to u stolu, kde dříve stávala pec, on, traktorista a mechanik, který staré věci zbavil vzpomínek odvěkou samozřejmostí toho, co pokračuje.

Za mým tatínkem do Čelákovic často přijížděl strýček Václav. Vlastnil ve svém baráku v Nymburku obchod s drogerií a barvami, a když mu obchod zrušili, pracoval v továrně. Vždy měl na sobě elegantní dvouřadový oblek a elegantně, s velkým prstenem na ruce, si zapaloval cigaretu v dlouhé pozlacené špičce. Stále věřil, že zvrat událostí ho znovu postaví za pult jeho krámku, kde opět bude mužům prodávat barvy a dámám kosmetiku a říkat zdravíčko a rukulíbám, milostivá, a dny se mu zase vybarví a zavoní jako karafiát zatknutý v klopě jeho saka. Tatínkovi spiklenecky sděloval:

„Pepane, bude revoluce, na jaře se to obrátí, Pepane, říkali to na Svobodné Evropě.“

Čekal jsem, co se obrátí, až přišlo jaro spásně očekávané, stromy obrátilo do květů a Labe se vylilo ze břehů na luka. Ostatně to se stává každým rokem. Kousek od nás na poli rostly novostavby Marxových domů. Tak rychle počítá na prstech dítě a každý prst důrazně a vyzývavě vztyčí proti nebi.

Tehdy jsem kamarádil s Mirkem. Jeho tatínek byl dělnickým ředitelem v továrně TOS, odkud nechal vyhodit mého tatínka jako třídního nepřítele. Navzdory tomu jsme s Mirkem podnikali objevné výpravy k Labi, přes prázdniny spali pod stanem na naší zahradě, pod nohama stejnou zemi, nad hlavou stejné nebe, v srdci stejné tužby a před sebou stejný svět infikovaný nesmiřitelností dospělých.

Bratr Milan založil klub Lasiček. Hráli jsme bojové hry, vedli klukovské války, na půdě měli svou klubovnu a plnili bobříky. Kniha Hoši od Bobří řeky byla naší biblí, naším desaterem, naším nikdy nenaplněným snem.

Když se v padesátém třetím roce z amplionu městského rozhlasu ozvalo, že zemřel Stalin, nevěřil jsem, že takový člověk může umřít, a házel jsem do amplionu kameny. Viděla mne jedna paní, druhý den přišla do třídy a křičela: „To je on! To je on!“

Soudružka učitelka před třídou zvolala: „Podívejte se na toho poloblbce!“

Dva spolužáci na mne nějakou dobu pokřikovali: „Poloblbec!“

Bolelo to. Víc než ředitelská důtka, kterou jsem za to házení dostal.

Ale miloval jsem první máje. Než městem prošel dlouhý průvod, stromy třikrát rozkvetly a celá škola už v pionýrském pochodovala ulicemi. Já pionýrem nebyl. Můj vzdorovitý tatínek mne přihlásil na evangelické náboženství a své vydědění jsem si nesl vždycky na konci májových průvodů jako medaili. Z celé školy nás, těch černých vzadu, bylo jen několik. Fascinovaly mne alegorické vozy a snad mi připadalo, že jen projíždějí z jednoho ráje do druhého.

Byl jsem šťastný, anebo si to namlouvám až dnes? Teprve v dospělosti jsem si uvědomoval politický rozměr té doby, kdy se lámaly charaktery i lidské osudy. Ale tenkrát jsem opravdu šťastný byl jako kluk, který se vrací z aleje a za potřísněnou košilí tiskne první kradené třešně.

Maminka se hrozila, že zdivočím. Večer mi vždycky připomínala:

„Pomodlil ses?“

Raději bych se modlil k černooké Pavlínce, kterou jsem miloval svou dětskou láskou, ale tak velký hřích jsem nedovedl.

Na zahradě v kotcích jsme chovali králíky a slepice, nebavilo mne stát celé hodiny páteční fronty na maso a hrozně mi nechutnalo přesbidlo a šunkenfleky a škubánky a nastavovaná kaše a česnečka a v našem domě hospodařila nouze jako myš. I tak bylo pro mne to období první poloviny padesátých let nejkrásnější, protože v něm se odehrálo mé dětství a dobrodružně nádherné nebe mých klukovských snů nerozfoukal žádný vítr ani nesmetl čas. Nepřišlo mi, že se někdy žilo hůř a že by se také mohlo žít lépe. Stačilo mi dětství a věřil jsem, že je mi souzeno věčně a že svět kolem mne je dobře udělán.

© 2020 Michal Černík