Michal Černík

Michal Černík

autorské stránky

Z poezie

Nechtěj obývat vichry

(výběr)

 

Ptaní

Kde je ta radost, 
která nás vynese vzhůru až k nebesům 
a my se nezřítíme?

Kde je to dítě, 
které skrze nás jásavě proběhne
a zanechá nás opět průzračné a otevřené jak okno?

Kde je ta ruka, 
která se promění v mnohost rukou, 
aby zachránila jeden život?

Kde jsou ty hřeby,
které se za nás ohnou bolestí,
když nás dav křižuje svou záští? 

Kde je ta cesta, 
která se vydá po našich stopách,
aby po ní mohli kráčet i jiní?

Kde je ta zlatá nit, 
která nás vyvede z vlastního bludiště, 
a přitom nás neuštkne?

Kde jsou ty dýky,
které v nás zemřou
a už nebudou, nebudou k probuzení?

Kde je ta duše, 
která v nás dýchá a pracuje, 
když už jsme i sebe chtěli vzdát?

Kde jsou ty naše hlavy,
které se zdvihnou jako palcáty
a před nikým se neskloní?

Kde jsou ty pravdy,
které nás přežijí,
i když je včera veřejně setnuli?

Kde je ta naděje, 
která odmyká budoucnost 
a my do ní bez obav vstoupíme?

Kde je to světlo, 
které se stane majákem našich osudů,
majákem dějin, majákem lidstva?

 

OBYČEJNÉ PŘÁNÍ

Léta jsem o něco zápasil,
něčemu vzdoroval,
a přitom jsem zapomínal, že také
mohu něco darovat.

Léta jsem usiloval být šťastný.
Možná jsem i šťastný byl
a jen jsem nevěděl, že štěstí
se nemusí podobat jásotu.

Nečekám nic krásnějšího,
než bylo,
a úzkostlivě střežím, aby slza
nezabila radost.

 

ŽIVOT JE DAR

Není toho moc,
co potřebujeme k životu,
ale ani takové málo
nebývá každému dopřáno.

Život je dar,
a jen ho musíme umět přijmout.
V mládí jsme o tom nevěděli
a ve stáří si ho už neužijeme.

Na světě je mnohem víc bolesti.
S nikým se o ni nerozdělíme,
každý je na ni sám
jak na svou smrt.

A radost?
Nikdy netrvá dlouho.
Pozvolna dohoří jako oheň,
u kterého jsme si ohřáli prokřehlá srdce.

 

STÁRNOUT SE UČÍME

Kdybychom se rozešli,
nezoufal bych.
I bez tebe
bych se probouzel.

Nikdy ti neřeknu:
Nemohu bez tebe žít.
Ale řeknu ti:
Chci s tebou žít.

A žít spolu
znamená umět spolu
i stárnout.
Stárnout se učíme.

 

ZLATÁ NIT

Brzy ráno se pootevřenými dveřmi
k tobě do pokoje protáhne koťátko.
Pohladíš ho, jako bys mu uděloval milost,
a ono tiše rozpřede zlatou nit
a cosi čistého
a příliš křehkého proti osudu
z tebe vystoupí na povrch.
Jako bys už nikdy neuměl ublížit
a přestal se ostýchat i za něhu.

 

PENDLOVKY

Pendlovky na stěně v pokoji každou hodinu 
odbíjejí další hodinu tvého života.
Jejich tikot zašívá protržené ticho, 
a je tak konejšivý, 
že v tobě hojí propasti,
zaobluje hrany kamenů a otupuje ostří dýk.
Připadá ti, že všechno přetrvá až do skonání světa.
Přijímáš ten slastný klam, protože chceš.

 

STÁLE VZDORUJÍ

Na zahradě máme několik 
ztrouchnivělých pařezů lip.
Jejich kořeny však každé jaro 
ze země vyhánějí pruty.
Vždycky je vyrubám sekyrou,
ale ony znovu nasadí, 
aby se chopily slávy života
a s tvrdošíjnou vůlí se pokusily 
navrátit v strom.
Jsou jako sny, které v nás rostou.
Nedají se vyplenit.

 

NÁDHERNÉ POSLÁNÍ

Květiny se nezabývají morálkou,
zlo je neovládne, válka je nezajímá.
Svou krásou a vůní se nabízejí každému.
Každému chtějí život udělat příjemnější.
Bylo jim to souzeno. Jako samozřejmost.

 

MALÁ CHVILKA LÉTA

Pod nohama se nám odmotává polní cesta.
Mateřídouška si nás přiklání ke své vůni. 
Skřivani si nás napřimují ke svému zpěvu.
A nám je tak pěkně, ach, tak pěkně,
jako by den patřil pouze nám a bylo to navždy.

 

METAFORA TRÁVY

Svými kořínky kutá ve skále,
aby rozdrobila to pevné,
a na stráni stmeluje hlínu,
aby ji nesplavil déšť.

Tolikrát pošlapaná znovu se napřimuje,
tolikrát pokosená znovu roste.
Podobá se lidstvu.
Obnovuje se nepřetržitou smrtelností.

 

PODOBY LÁSKY

To jen matka může milovat svého syna tak vroucně,
i když je to vrah.
To jen otec může milovat svou dceru tak oddaně,
i když je to děvka.
To jen rodiče mohou milovat své dítě tak zoufale,
i když za ním chodí jen na hřbitov.
To jen staří manželé se mohou vést za ruce tak láskyplně,
i když jejich těla jsou už schránkou nemocí.

Jich se zeptejte, co je to láska!

 

MINULÝ RÁJ

Tady všude zuří svět
bez soucitu jako bůh.

Jestliže byl kdy na světě ráj,
člověk jej často proměňoval v peklo.
Když ráj opět obnovil,
patřil už jen někomu.

 

SMRT VICHRU

Nechtěj obývat vichry, 
i když nejsilnější jsou na vrcholcích a pláních.
Bezvětří bude jejich smrt.
Zůstane po nich jen to, 
co neměly sílu zničit.
Skála před vichry neuhne
a ohnutá stébla trav se opět napřímí.
Tak i vichry dějin jsou bez milosti záhubné
a nakonec se pokaždé samy vysílí až k smrti.
Lidé pod nohama znovu pocítí majestát země a života
a domy z trosek vstanou jako při vzkříšení.

 

ŽIVOT BEZ GEST

Co nejmíň gest, co nejmíň slov,
co nejmíň emocí. Vytesáváš se
z chyb, omylů a iluzí ke svým pravdám.
A zas jimi překážíš.
Vroucně si přeješ, aby nebyly jen tvoje.

 

KAPITOLA Z DĚJIN INKVIZICE

V knize Kladivo na čarodějnice máte návod, 
jak poznat čarodějnice a jak je usvědčovat.
V drtivých čelistech mučidel 
se každá obviněná přizná,
že souloží s ďáblem a sekyrou,
lítá na koštěti, z vody stlouká máslo,
způsobuje neplodnost dobytku a polím,
svolává krupobití i povodeň,
přizná se ke všemu, co ve jménu božím vymyslí
vaše paranoidní fantazie inkvizitora.
Teprve pak můžete v ohni zničit její tělo,
abyste zachránili její duši.
A pokud se konejšíte dnešním rozumem a dobou,
nemylte se, tahle kapitola není uzavřena,
neboť lidská povaha se za celá staletí nezměnila
o nic víc než vrabci na stromě
a mozek ochoří zlem stále tak snadno 
jako tělo chřipkou.

 

ROUHÁNÍ

Bože, lidé tě stvořili,
aby tě mohli žádat o pomoc,
neboť tě potřebují mnohem víc
než ty je.

Dál tě budou prosit:
- Bože, stůj při mně!
Dál v utrpení budou sténat:
- Bože, vezmi si mě!

Víra v tebe omezuje,
ale je potřebná.
Lidé z ní čerpají sílu a naději.
Dobrovolně ti nabízejí své poddanství.

Tisíce let s tebou rozmlouvají,
ač se neumí domluvit sami se sebou,
tisíce let čekají na tvé slovo, 
i když jím nevládneš.

Učinili tě nesmrtelným.
Máš trvalé místo v dějinách
a zemřeš s posledním věřícím.
Tvoje moc trvá.

Tvá existence se nedá dokazovat,
ani vyvracet.
O tvé víře se nepřemýšlí,
ta se přijímá jako potrava.

Tolik svinstev jsi strpěl lidem
a nepotrestal je.
To proto jsem tě opustil, bože,
neb jsem milosrdnější než ty.

A kdy jsi tedy s námi
a proč jsi víckrát proti nám?
Vstup do těla člověka,
přijmi jeho smrtelnost i úděl,

prožij za něj veškerá utrpení
a pak se v tobě zrodí i soucit.
Naučíš se porozumět i odpouštět
a budeš silnější o lidskost.

Stropy tvých chrámů a kostelů
nikdy nemohu přijmout za své nebe,
protože bych výš ani dál
už nedohlédl.

Nikdy ti nebudu patřit
a ty nebudeš můj.
Ať království tvé je na nebesích
a naše na zemi.

A přesto si vroucně přeji,
abys opravdu byl.
Aby konečně někdo moudřejší nežli my
se stal pánem nad životem a spravedlností.

Pak ti nabídnu svou mysl
a staneš se mým osudem.

 

SPORY

Mluvíme o spravedlnosti,
a zatím prokazujeme její nemožnost.
Mluvíme o svobodě, 
a zatím ji strkáme do svěrací kazajky.
Mluvíme o rovnosti,
a zatím přistavujeme další schody nerovností.
Mluvíme o demokracii,
a zatím jí osekáváme všechny údy.
Mluvíme o šťastném životě,
a zatím z něj jiným děláme peklo.
Životem vláčíme břemeno chtivosti
a neumíme ho zbavit tíže prošlých staletí.
Nás nespasí žádná vyšší moc,
za nás tu nenastolí řád,
provždy zůstaneme bez její milosti
vydáni nerovnému zápasu s vlastními démony.

 

ANATOMIE MOCI

Ti, kteří touží po moci,
by nikdy neměli vládnout.
Sami jsou totalitně ovládáni
svou mocí, jíž bezhraničně slouží.
Smrtelná radiace jejich moci ničí druhé.
Myslím na všechny majitele moci,
na všechny tvůrce strachu,
toho nejlepšího strážce pořádku,
kde člověk nemá hodnotu,
a lid nesmí přemýšlet,
když za něj přemýšlejí oni,
a lid nesmí rozhodovat,
když za něj rozhodují oni,
jediní vyvolení, nedotknutelní a neomylní
jako ztělesnění všeho lidu.
Nikdy nepochopí, že moc není výsada,
nýbrž povinnost zápasit o lidi, ne proti nim.
A nikdy nepochopí, že vězení a lidská smrt
jsou neúčinným prostředkem
v boji proti myšlenkám,
že nehmotná existence myšlenek je trvalejší
než cihla, která se rozpadne,
než ocel, které zreziví,
než stavba z betonu, která zpustne,
než sama moc, která chce učinit
smrtelným to, co žije v živých.
Nakonec se sama moc vyčerpá svou mocí
a zajde na řetězovou reakci vlastních chyb.
Tak jako tak v paměti dějin zůstanou jména vládců
a jejich vina nesejme vinu
z přičinlivých vykonavatelů jejich zvůle.
Na řadě jsou ponížení...
A kdo je potom tak moudrý a silný,
že netouží po moci a přijme
úděl vládnutí jako oběť?

 

ZÁPAS O SEBE

Někdy si vyčítáš své životní prohry.
Neklaněl ses modlám, když se vztyčovaly,
a bylo ti trapné modly bořit,
když se nabídl hrdinský čas boření.

Častěji si teď připadáš jako kamínka,
v kterých už není čím zatopit.
Častěji se pro tebe stmívá, než rozednívá.
Jako by ti osud pod nohy hodil hřbitov.

Schází ti schopnost proměnit se v čin 
a vejít do světa, který si přeješ.
Ale tobě stále ještě zůstává možnost
milovat i nenávidět.

Stále ještě ze sebe vylamuješ slova,
ještě si v mysli hájíš místo pro radost
a těšíš se ze všech dní, 
které tě nezdolaly a tys je nevzdal.

Jsi ve věku, kdy tě blízkost
přitahuje víc než dálky
a kdy v sobě prožíváš to největší ticho,
stejně tak jako v mládí jsi prožíval tu největší bouři.

Konečně jsi v sobě našel svého panovníka,
teď nasloucháš pouze jeho příkazům
a pouze jemu jsi povinován 
i za cenu zatracení.

V tom věku tě žádná moc 
už nemůže poblouznit ani zatemnit 
a nenapliješ si kvůli ní do tváře jen proto,
abys přijal její proradnou milost.

© 2009 Michal Černík