Michal Černík

Michal Černík

autorské stránky

Rozhovory

O životě s Michalem Černíkem
Nebe mých snů je nádherné

 

V roce 2008 vyšla Michalu Černíkovi kniha s názvem Kniha lidských přání, která měla dvě vydání a několik dotisků. Některá přání z této knihy se stala impulzem k našemu rozhovoru.

 

Přeji vám, aby vzpomínky na dětství, na rodiče a na první lásku zůstaly nejkrásnější, i kdyby tomu tak nebylo.

Otázka: Jaký byl tvůj tatínek?

Vojácký, přísný, skromný, tvrdohlavý, pracovitý, rád diskutoval, hodně kouřil. Za druhé světové války jako penzionovaný prvorepublikový důstojník se v roce1942 zapojil do ilegálního odboje a v únoru 1943 ho zatklo gestapo. Maminka se psychicky zhroutila a já se narodil předčasně v sedmém měsíci. Tatínek byl v Terezínu, Buchenwaldu a v předjaří roku 1945 se mu podařilo uprchnout se skupinou sovětských důstojníků. Po válce obdržel několik vyznamenání za statečnost od prezidenta Beneše, generála Svobody a maršála Tita, sloužil na generálním štábu armády ve Vojenském obranném zpravodajství. Po roce 1948 se odmítl podílet na likvidaci československých letců, kteří bojovali ve Velké Británii, nesouhlasil s politickými procesy, položil stranickou legitimaci a byl penzionován. Z Prahy jsme se přestěhovali do rodinného domku v Čelákovicích. Když zde otec sehnal nějakou manuální práci, vždy ho na příkaz shora vyhodili, nakonec skončil jako horník na Kladně. Osud mého tatínka se promítl i do osudu celé naší rodiny.

Otázka: Jaká byla maminka?

Velmi melancholická, milující, senzitivní, empatická, starostlivá, byla v domácnosti. Těžce nesla ono prokletí dobou. Rodiče mockrát vstoupili do mých veršů, nejvíce v knížce Cena dětství.

Otázka: A jaké bylo tvé dětství?

Odehrávalo se v padesátých letech, a přesto bylo nejkrásnější, protože to bylo mé dětství. V té době jsem si nedovedl představit, že bychom mohli žít lépe, vše jsem bral jako samozřejmost. I to, že jsem měl velmi často anginy. Nebe mých snů a přání bylo nádherné, každý večer před spaním jsem si v hlavě promítal své dobrodružné představy, hodně jsem četl, mou pýchou byla knihovnička. Když v padesátém třetím roce v březnu z městského amplionu v Čelákovicích hlásili, že zemřel Stalin, nevěřil jsem, že takový člověk může umřít, a házel jsem do amplionu kameny. Viděla mne jedna paní, druhý den přišla do třídy a ukazovala na mne a křičela: To je on, to je on! Soudružka učitelka před třídou zvolala: Podívejte se na toho poloblbce! Dostal jsem ředitelskou důtku. V té době v našem rodinném domku v horním patře bydlel strejda Tykač, s tetou a bratrancem, které jednou v noci vystěhovali ze statku v Záluží u Čelákovic. Neměli kam jít, a tak nějaký čas pobývali u nás. Teprve v dospělosti jsem si plně uvědomoval politický rozměr doby.

Otázka: A co první láska? Do svých dvaceti let jsem se platonicky zamilovával. A když v roce 1962 vypukla tzv. karibská krize a svět byl na pokraji atomové války, bál jsem se, že padnu ještě dřív, než prožiji milování se ženou.

 

Nemusíte poznat chudobu, ale přeji vám, abyste si vážili toho, čeho se vám teď dostává.

Otázka: Poznal jsi chudobu?

V našem domě hospodařila nouze. Peněz bylo málo, a když tatínek koncem padesátých let zemřel, maminka dostala nejmenší vdovský důchod. Často plakala, protože se nedostávalo na nejpotřebnější věci jako na jídlo, oblečení a uhlí. Bílou kávu z cikorky, chleba se sádlem nebo s povidly jsem už nemohl ani vidět. Při studiích jsem si na všechno musel vydělat peníze - v neděli jsem roznášel noviny, pracoval jsem v Prefě Toušeň a v ocelárnách na Kladně, naučil jsem se sklánět k fyzické práci a vážit si věcí, které jsem si za vydělané peníze kupoval. Vedle nouze jsem poznával, co to je být druhořadým člověkem. Tahle sociální zkušenost jde se mnou celý život.

Otázka: Čeho si vážíš, i když se ti to dostává?

Když jsem byl v devadesátých letech minulého století třikrát několik měsíců bez práce a bez peněz, děsilo mě, že nuzná situace z mého dětství a mládí se bude opakovat. Naštěstí se tak nestalo. Vážím si všeho, čeho se mi teď dostává k normálnímu žití. Mám tedy vše, co si nemůže dopřát na 98 procent bědných obyvatel této planety.

 

Statečnost ještě neznamená, že musíte vykonat hrdinský čin anebo burácet. Někdy k statečnosti stačí i to, že se nezachováte zbaběle. A někdy je stejně těžké uhájit si i obyčejný život a zachovat si důstojnost. Právě takovou statečnost vám přeji.

Otázka: Myslíš si, že ses nikdy nezachoval zbaběle, že sis uhájil důstojnost?

V době normalizace počátkem sedmdesátých let jsem nastoupil do časopisu Sedmička pionýrů vydávaného Mladou frontou. Brzy poté se konaly tzv. prověrky. Nepodepsal jsem souhlas se vstupem sovětských vojsk v roce 1968, tehdy se za to vyhazovalo z práce. V redakci jsme měli skvělého šéfredaktora a spisovatele pro děti Jana Rysku, který prohlásil, že si za své lidi ručí. Roku 1973 mne zavřeli na Ruzyni za smyšlené obvinění. Když mne po pěti týdnech propouštěli, nabídli mi v Bartolomějské, že za mnou budou stát, aby se podobná situace již neopakovala. Měl jsem jim za to podávat informace o dění v redakci. Odmítl jsem, nenechal jsem se vmanipulovat do role udavače. V roce 1977 jsem nepodepsal Antichartu, i když jsem v Národním divadle byl, ale asi za deset minut jsem odešel. V roce 1979 jsem se přihlásil už jako autor knížek pro děti do konkurzu na vedoucího redaktora Sluníčka a Mateřídoušky. Neprošel jsem, nebyl jsem v komunistické straně. Tehdejší náměstek Mladé fronty podmiňoval mé další působení v redakci Sedmičky členstvím v komunistické straně. Odešel jsem proto z časopisu do redakce dětské literatury v nakladatelství Panorama. Na jedné poradě mne ředitel kritizoval, že vydávám autory, kteří dělají nakladatelství ostudu. Jednalo se o P. Šruta, J. Bruknera, A. Vostrou, J. Vodňanského a některé ilustrátory. Požádal jsem o slyšení u ředitele knižního odboru ministerstva kultury - a jejich knihy vycházely. Mé spory s ředitelem Panoramy se tehdy vyhrotily tak, že mi nabídl plat, aniž bych chodil do práce. Odmítl jsem. Ve výčtu mých postojů bych mohl pokračovat. Nepovažuji se za žádného hrdinu, ale myslím, že jsem se nikdy nezachoval zbaběle. Nemám se za co stydět.

 

Ať vždy zvažujete, co musíte obětovat, když přijmete něčí přízeň.

Otázka: Přijal jsi někdy někoho přízeň? Musel jsi pro to něco obětovat?

Jestliže si chce člověk zachovat normální existenci, tak v každém systému, v tom minulém i v tom dnešním, musí volit určité kompromisy. Přijímal jsem přízeň minulého systému s vědomím některých kompromisů a zároveň s vědomím vlastních limitů, které nesmím překročit. Mezi ně patřilo třeba to, že nemohu-li vyslovit pravdu, tak ji nebudu umlčovat. Nebudu říkat a psát to, co si nemyslím, raději budu mlčet. Nemohu-li někomu pomoci, nebudu ho odepisovat. Nepropůjčil jsem se k inkvizitorství. V roce 1984 jsem se stal členem komunistické strany. Tehdy se gradovaly mé střety s ředitelem Panoramy a jeho několika lidmi mimo jiné i kvůli korupci a nekompetentnosti a základní stranická organizace stála na mé straně. Ve straně jsem byl do roku 1989. S potěšením jsem v roce 1985 přijal titul zasloužilého umělce a po převratu se ho nezřekl jako mnozí. Nepromarnil jsem svůj post předsedy Svazu českých spisovatelů a hned po svém zvolení jsem v září 1988 vyhlásil program, z něhož nejdůležitější bodem byl návrat zakázaných spisovatelů zpátky do literatury, a to navzdory několika vysoce postaveným politikům a dogmatickým spisovatelům. Už jsem o svém působení na Svazu českých spisovatelů mluvil několikrát, mám to i na svém webu, nechci to nyní rozvádět.

Otázka: A po převratu v roce 1989?

Nová doba mne učinila relativně svobodným. Spolupodílel jsem se na založení Unie českých spisovatelů a na formulaci několika výzev především k tristnímu stavu naší kultury a pravdivosti a bulvarizaci médií. Posledních šest let před důchodem jsem pracoval jako novinář v týdeníku Sondy, který vydávalo ČMKOS. V časopisu jsem často vyslovoval v té době nežádoucí pravdy.

 

Jestliže je dnešní svět horší nežli my, ať vás nepřinutí k tomu, abyste byli stejní jako on. Ať žít pro vás znamená víc než být jen živý.

Otázka: Skutečně si myslíš, že svět je horší než ty?

Pravými cíli všech regionálních válek dnešního světa, stejně jako dříve, jsou zisky a politická moc. Považuji si, že jsem patřil k šestici spisovatelů, kteří v roce 1999 podepsali protestní petici proti NATO, jež bombardovalo Srbsko. Pro globální hráče světa lidský život nemá reálnou cenu, zatímco pro mne má každý lidský život cenu života, a to je hodnota nejvyšší. Nikdy jsem nepomyslel na smrt někoho jiného jen proto, že by mi to přineslo užitek. Pak si opravdu mohu myslet, že dnešní svět je horší než já.

Otázka: Toužíš být bohatý?

Ano, toužím, být bohatý je přirozená touha většiny lidí. U nás se většinou bohatlo rozkrádáním státního majetku, různými podvody, anebo zločinem. Zbohatnout poctivě je dar, a ten já nemám. Peníze sice člověka dělají svobodnějším, ale nikdy u mne nebyly na prvním místě.

Otázka: Co pro tebe znamená žít víc než být jen živý?

Prožívat, cítit, myslet, tvořit, nadechovat se životem. Stát na straně těch, kteří se snaží svět učinit spravedlivější a srozumitelnější.

 

Ať umíte přijímat svět, v kterém žijete, ale nezříkáte se světa, který si přejete.

Otázka: Jaký je ten svět, v kterém žijeme, a umíš ho přijmout?

Je to svět predátorský, jeho motivací je bezhraničná chamtivost. Za všemi válečnými agresemi a převraty jsou jen zájmy imperiálních mocností a jejich nadnárodních korporací, které svět slabších cíleně rozvracejí a vykořisťují. Považuji za obludné pokrytectví, když američtí vysoce postavení politici rozpoutávají války, a pak se chodí modlit do kostela. Mravně neumím takový systém přijmout, i když se v něm snažím naplňovat smysl svého žití. Ale který systém před naším nebyl predátorský?

 

Pod stejným nebem, na stejné zemi, se stejnými lidmi vám přeji jiný možný svět.

Otázka: Můžeš být konkrétní a vysvětlit, jak si představuješ jiný možný svět?

Pro začátek by nám stačilo, aby společenský řád byl sociálně spravedlivý, aby důstojný život člověka byl prioritou zájmu každé politiky, aby systém bez rozdílu sloužil všem. Aby nad krvavým egoismem zvítězila lidská solidarita. Aby lidé odzbrojili své myšlení a k přírodě a matičce Zemi se chovali jako k vlastnímu dítěti. Já vím, v době drancování je to utopie.

 

Přeji vám, abyste byli pravdiví především k sobě, a abyste raději mlčeli, když už nemůžete vyslovit pravdu, a pravdu abyste nevyšmelili za lež.

Otázka: A tobě se to daří?

Vždy mi šlo o to, abych byl ve svém jednání pravdivý. Nevím, zda se mi to dařilo a daří. Svým způsobem je tohle přání částí mého kréda. Opravdu jsem za normalizace častěji mlčel, když jsem nemohl vyslovit pravdu, ale nikdy jsem nelhal. V oblasti novinářské jsem znal dost lidí, kteří lhali, a po převratu v roce 1989 svou minulost popřeli a zase lhali. Nenapsal jsem nic, za co bych se měl dnes stydět, svůj život jsem nezadal lži.

Otázka: Skutečně tolik hladovíš po pravdě?

Spíš hladovím po poznání, které je prvním krokem k pravdě. Odebíral jsem časopis Věda a život až do té doby, než zanikl. Kupoval jsem si populárně vědecké a naučné knihy, fakta v nich byla pro mne dobrodružstvím. V Sedmičce pionýrů jsem psal drobné reportáže a črty, fascinovalo mne dovídat se věci o zdánlivě všední skutečnosti, poodhrnovat její oponu. Vytěžil jsem z toho pak čtyři publicistické knihy. V ČT 2 sleduji pořad Hyde Park civilizace, hlavně rozhovory s vědci, nositeli Nobelových cen. I když problematice nerozumím, a často o ní slyším vůbec poprvé, uvědomuji si alespoň, jaké množství obdivuhodného poznání a objevů přesahuje mé chápání, a smekám před takovými lidmi. Oni se ubírají krůček po krůčku k novým pravdám, oni jsou vlajkonoši pokroku, oni jsou ta pravá duchovní elita světa.

Otázka. A jak je to s pravdou?

Jsou pravdy vítězů a pravdy poražených, a ty jsou vždy krátké, jsou pravdy bohatých a pravdy chudých, a ty vždy stojí proti sobě, jsou pravdy doby a pravdy dějin, a ty se vždy liší, jsou pravdy rozumu a pravdy emocí, ale pravdy emocí rychle vyprchají, a jsou pravdy poznání a docela prosté pravdy života, a ty přežívají. Ale kdo z nás vůbec dokáže rozlišovat v těchto nuancích? Většina lidí se zcela pragmaticky zříká pravdy i pravdivosti, a tak si uchraňuje dočasnou snadnost bytí.

 

Přeji vám, abyste žádnou víru nestavěli nad pravdu. Abyste z víry čerpali sílu, ale nikdy se od ní nenechali spoutat a vydírat.

Otázka: Poznal jsi chvíle, kdy se víra postavila nad pravdu?

Poprvé jsem si to uvědomil na jedenáctiletce, když jsme se při zeměpisu učili, že spotřební průmysl je kapitalistický přežitek. S narůstajícím věkem a poznáním jsem se střetával se spoustou mýtů. Po převratu se opět hlásala řada mýtů, které se staly vírou. Při velké privatizaci lidé uvěřili, že každý může získat desetinásobek. Uvěřili, že tržní vztahy všechno za nás vyřeší. Uvěřili, že nejlepší vlastnictví je privátní, a všech dalších forem vlastnictví se zřekli. Uvěřili, že nejlepším vlastníkem našich bank a průmyslu je cizí kapitál. Ve výčtu mýtů bych mohl pokračovat, na žádný z nich jsem tehdy nevěřil. Doplatili jsme a doplácíme na mýty a lži cizích mocností, které jsme přijali za své pravdy. A tak mi stále zní výrok jedné zavilé socioložky, že je lepší se mýlit s Amerikou než mít pravdu s Ruskem.

Otázka: Kdy víra spoutává a vydírá?

Tehdy, když vás zbavuje vlastního myšlení, když s vámi manipuluje, když se stáváte poslušným a přičinlivým vykonavatelem nějaké pokřivené ideologie a cizí zvůle. Zfanatizovaná společnost pak bez milosti vydědí všechny, kteří se nepřidají. Veškeré lidské dějiny jsou o tom - až po dnešek.

 

Ať vždycky máte na paměti, že myšlení není nebezpečné. Nebezpečná je tupost, která se ho bojí.

Otázka: Jaké máš zkušenosti?

Celý náš život je o střetu myšlení s ideologickou tupostí. Nejnebezpečnější jsou hlupáci, kteří mají moc. Právě oni si přivlastňují právo dupat do osudů jiných lidí. Poznával jsem to v dětství na nešťastném osudu mého otce, naší rodiny a svých mnohých příbuzných, poznával jsem to za normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, kdy byli odepsáni mnozí spisovatelé a intelektuálové za své názory. A poznávám to i teď. Lidi kriticky myslící a se světovým názorem odlišným od současného uniformního názoru většina médií odsoudila k mlčení. I já jsem pro ně nežádoucí, už osmadvacet let.

 

Nenamlouvejte si, že jste svobodní, dokud se nenaučíte svobodně myslet a nenapřímíte se k odvaze svobodně jednat.

Otázka: Myslíš si, že se ti daří svobodně myslet a máš odvahu svobodně jednat?

Myslím, že svobodně myslet se mi daří už několik desítek let, ale ne vždy jsem svobodně jednal. Uvědomuji si, že každá doba má spoustu přičinlivých a bdělých inkvizitorů, že myšlení bylo a je většinou trestem, málokdy odměnou. Vážím si odvážné svobodomyslnosti Jana Kellera, Lenky Procházkové, Terezy Spencerové, Jana Petránka, Petra Žantovského, Miroslava Grebeníčka, Karla Sýse.

 

Ať nežijete proti svým názorům, proti svému svědomí, proti pravdám života.

Otázka: Daří se ti to?

Nejsem pragmatik, ani neumím jednat oportunně, měl bych to v životě snazší. Můj vztah mezi svědomím, myšlením a jednáním byl a je přátelský.

 

Tolika nesmyslům lidstvo přisoudilo smysl a tolika nesmyslům ještě bude smysl přisuzovat. Přeji vám, abyste se nestali jejich pilnými vykonavateli.

Otázka: Vždy sis uvědomoval nesmysly, kterým se přisuzoval smysl?

S přibývajícím věkem jsem si stále víc uvědomoval, jak moc se musím prodírat trním oficiálně hlásaných nesmyslů. A že jich bylo a je! Jediný nesmysl, který miluji a literárně se jím inspiruji, se nazývá nonsens: V lidové české poezii je to například metafora: Dům vyskočil oknem ven. Má okouzlující vnitřní smysl, který musíte cítit a ctít, nedá se racionálně vyložit, ale vyvolává úsměv.

 

Ať nemusíte kolem sebe hledat panovníka, protože jste ho nenašli v sobě.

Otázka: Našel jsi v sobě panovníka?

Mým panovníkem je tichá důstojnost. Nikdy jsem se nesnížil k malostem, k lokajství, k politikaření, k podrazům, inkvizitorství, k donášení, k pomluvám, k lživosti. Myslím, že jsem si důstojnost zachoval v době minulé i v té dnešní, důstojnost od nás nikdo nevyžaduje a je většinou nežádoucí.

 

Ta největší přání nás naučila modlit se, i když v boha věřit nemusíme. Přeji vám, abyste v sobě uměli pokleknout.

Otázka: Věříš v boha?

Jsem ateista. Ve druhé třídě základní školy mne tatínek místo do pionýra přihlásil na evangelické náboženství a v patnácti letech jsem byl konfirmován. Ale už v letech konfirmace jsem o existenci boha pochyboval. Evangelické náboženství se ve svém pojetí navrací k prvotnímu křesťanství, k ideálům spravedlnosti, rovnosti, skromnosti, solidarity, mravnosti, má lidský rozměr.

V dětství jsem se modlil, dbala o to maminka. Pak už ne. Ale někdy v noci, když se dívám do hvězdného nebe a nechávám v něm volně plynout své myšlenky a pocity, nebe mne prostupuje svou nesmírností. Vnímám cosi, co nás přesahuje, co je námi dosud nepoznané a před čím mám pokoru. Obrazně řečeno, umím v sobě pokleknout.

Otázka: Poznamenaly tě roky, kdy jsi chodil na náboženství?

Jistě. Tu prvotní čistou ideu křesťanství mám v sobě nějak zakódovanou. Bibli považuji za knihu knih, je v ní syntéza dávného lidského poznání, zvláště pak si považuji nádherné báje Starého zákona, nebo Knihu žalmů, Knihu přísloví, Knihu moudrosti, Knihu soudců, některé filozofické texty sahají až k zenu a tao. Bible je však také krutá, slovo boží se zde šíří ohněm a mečem, tady jsou počátky pozdější genocidy domorodých obyvatel při dobývání světa. Jako mladík jsem si uvědomoval onu rozporuplnost. Pro křesťanskou kulturu je bible velkou inspirátorkou celého křesťanského umění, ozvučela se i v některých mých verších.

 

Ať i vám je zmrtvýchvstání nádherným mýtem odvěké lidské touhy zvítězit nad smrtí.

Otázka: Prožil jsi klinickou smrt. Myslíš, že tato skutečnost ovlivnila tvůj přístup k životu, k psaní a k poezii?

Brzy po své klinické smrti v roce 2001 jsem napsal dva cykly modliteb nazvaných Pokleknutí, v kterých se modlím k bohu - a to zdůrazňuji - jako ateista. Jistěže jde o básnickou stylizaci.

Od té doby intenzivněji vnímám okamžiky života, více se dívám z nadhledu na mnohá lidská pachtění v politice, na mnohé lidské malosti a malichernosti, víc třídím věci podstatné od nepodstatných, víc vidím děje a věci v souvislostech. Uvědomuji si, že mé psaní je více prodchnuto oslavou života a jeho hodnot. Je to má vzpoura proti smrti, i když tak jako tak, slovy Camuse, budu poražen, ale jde o to, aby porážka byla důstojná. A na zmrtvýchvstání nevěřím, je to opravdu jen odvěký a nádherný mýtus.

 

Ať patříte k těm, kteří dávají světu lidský rozměr.

Otázka: Jak ty osobně dáváš světu lidský rozměr?

Svým pozitivním přístupem k životu. Většina mých textů pro děti i pro dospělé má étos.

Otázka: A není dnes poezie marností, něčím zbytečným? Kdopak ji čte?

Poezie se stala anachronismem, exkluzivitou pro pár čtenářů. Dnes už ani skvělá poezie nepřekračuje dobu, přestala být matkou naší mateřštiny, živoří ve sklepních místnostech. Často vzpomínám na to, jak jsem devadesátých letech pracoval v časopisu Vlasta, který tehdy patřil holandskému vydavatelství. Holandská manažerka listovala časopisem, a pak šéfredaktorce řekla: „Vy tisknete poezii, a čtenářky ji podle průzkumu i dokonce čtou, to je zvláštní. Ale víte, že poezie do časopisu nepatří?“ Brzy přišel zákaz poezii tisknout.

Dnes je poezie ve všech médiích a na knižních pultech vymýcená. Nezvítězil nad ní jen teror trhu, ale i naše lokajství k tomu trhu.

Literární příloha LUK v Haló novinách je v současnosti snad jediná tiskovina, kde poezie žije. Příjemně mne překvapuje, že můj web za měsíc průměrně navštíví na čtyři sta lidí. Stále se ještě mohu utěšovat, že je to pořád lepší, než psaní veršů vzdát.

 

Ať je vám domov tím středem světa, od něhož měříte každou dálku.

Otázka: Co pro tebe znamená domov?

Slovenský básník Miroslav Válek to vyjádřil jedním veršem: Domov jsou ruce, na kterých smíš plakat.

Já se narodil v Polabí, tady jsem s malými přestávkami žil víc než čtyřicet let. Je to můj první domov, který mi byl dán, zdědil jsem ho po rodičích. Ale domov je pro mne i země, v níž žiju, místo, kde právě bydlím, a patří k němu vše, co domov tvoří. Domov je moje literární téma, které celý život obkružuji. Stal se mi opravdu tím středem světa, od něhož poměřuji všechny dálky.

 

Přeji vám, abyste obyčejnými slovy uměli vyslovovat to jedinečné.

Otázka: Daří se ti to?

Tisíce básniček bylo napsáno o trávě, ale já musím napsat tu svoji tak, aby byla jedinečná, neopakovatelná a jen moje. Jak pro děti, tak pro dospělé. Myslím, že se mi to nejvíce podařilo v mé poslední knize poezie Stébla. Verše považuji za prosté, a snad opravdu prosté jsou a snad zároveň osobitě vyslovují i to jedinečné.

 

Přeji vám, abyste uměli poprosit a nezapomněli děkovat.

Otázka: Co mi k tomu řekneš navíc?

Musíme umět poprosit, ale ne se při tom ponižovat, a musíme umět poděkovat, ale ne se při tom poddansky klanět.

Osobně: Děkuji několika dlouholetým přátelům, s kterými jsme se navzájem nezklamali, a pár lidem, kteří mne zaměstnali, když mi v devadesátých letech minulého století bylo ouvej. Děkuji několika kulturním lidem z nakladatelské oblasti, že se ke mně přiznávají a vydávají mé knížky. Děkuji panu profesoru Michalu Krškovi, který mne před sedmnácti lety ještě s několika lékaři navrátil životu a ponechal si mne ve své péči. A především děkuji své ženě a dceři za to, že jsou takové, jaké jsou, a děkuji svým rodičům, kteří už mnoho desetiletí žijí jen v mé paměti.

 

Foto z archivu M. Černíka

Ptal se Václav Kučera

 

Michal Černík
Narodil se 28. 2. 1943 v Čelákovicích, vystudoval PF UK v Brandýse nad Labem, obor čeština-historie, čtyři roky učil, poté působil v Praze jako nakladatelský a časopisecký redaktor v různých funkcích s výjimkou let 1988-1989, kdy byl předsedou Svazu českých spisovatelů. Vydal na pět desítek knih: verše pro děti, pohádky, veršované pohádky, naučné knížky pro děti, verše pro dospělé a šest knih literární publicistiky. Jeho verše a knížky pro děti byly přeloženy do patnácti jazyků. Žije v Praze. Má své webové stránky s adresou: www.michalcernik.cz

 

Publikováno LUK 2018, č. 9

© 2018 Michal Černík