Michal Černík

Michal Černík

autorské stránky

Publicistika

Lekce z národní hrdosti

Švýcarsko je zemí disciplinované svobody, kde svoboda a disciplína se navzájem podmiňují, kde lidé ctí zákony jako něco zcela přirozeného, aniž by je na sobě pociťovali jako násilí, jelikož si uvědomují, že zákony jejich svobodu tvoří, ochraňují a zároveň trestají její zneužití. Je to opovědnost ke svobodě, z níž vyrůstá úcta a hrdost k zemi, která jim právě takové pojetí svobody dala. Vždycky jsem si přál žít v takové zemi a přeji si to čím dál víc. A pochybuji, že vyplnění toho přání se dožiji a stane se tak v Čechách.

Budu mluvit o malém švýcarském městečku Domat/Ems. Nepatří mezi rekreační střediska, nemá žádné výjimečné památky, ničím neláká turisty, leží v docela fádním údolí kolem dokola obklopeném Alpami.

Strávil jsem tu všeho všudy jediný večer, a pro mne byl nezapomenutelný, protože byl večerem před prvním srpnovým dnem, kdy Švýcaři slaví národní svátek. Z každého okna na nás mávala vlajka bílého kříže v červeném poli, lidé slavnostně korzovali po náměstíčku a jedinou hlavní ulicí v jakémsi slavnostním očekávání čehosi. Pak se rozezněly zvony toho městečka, které má dva kostely, kostelíček a moderní zvoničku s třemi zvony. Zvony bily a bily a jejich tóny se odrážely od svahů a ozvěnou se vracely do údolí. Na náměstíčko vpochodoval průvod, vpředu rázovali bubeníci a tloukli do bubnů velkých jak sudy, za nimi kráčely děti s rozsvícenými lampióny. Zařadili jsme se na konec průvodu a pochodovali městem. Byla už tma, když průvod zastavil na plácku velkém jako hřiště, vzplanula vatra, odpalovaly se světlice a bouchaly dělobuchy. Také všude z okolních vrcholů a úbočí vzplanuly ohně a vyletovaly světlice a osvětlovaly hory, jindy zas jen vzdáleně blikly jako světluška. I mne ovládl slavnostní pocit - všude tam v horách jsou hospodářská stavení a každý hospodář má nikým nepřikázanou potřebu ohlásit svou radost z národního svátku a oslavit jej tímto tradičním způsobem. Dlouho do noci planuly ohně a vyletovaly světlice, jako by lidé z hor dávali těm v údolí na vědomí: Tady bydlím. Tady jsem a zdravím vás všechny, já Švýcar! Já, který mluvím německy, já, který mluvím francouzsky, já, který mluvím italsky, já, který mluvím rétorománsky, já protestant, já katolík. Třeba tak si to mohu vysvětlovat.

Zašli jsme potom do zahradní hospůdky. Na každém stolu byla vázička se švýcarskou vlaječkou. Při placení nám paní vrchní vytáhla jednu vlaječku a přidala ji k drobným.

„To je náš den,“ řekla s úsměvem.

Poděkovali jsme za lekci z národní hrdosti.

Krásné vědomí národní hrdosti jsem poznal v Dánsku. Před úředními budovami, podniky a v polích před zemědělskými usedlostmi povlávaly na stožárech dánské vlajky. Byl obyčejný všední den a mně připadalo, že tu mají státní svátek. Líbilo se mi to.

Vzpomněl jsem si na jeden okamžik z dětství téměř před sedmdesáti lety. Při nedělním obědu z radia zazněla naše státní hymna. Celá rodina se postavila do pozoru: otec, maminka, bratr a já. A nikdo nepromluvil.

V devadesátých letech na jedné mezinárodní konferenci Václav Havel prohlásil, že se národy přežily a patří minulosti. Spolu s ním začali někteří intelektuálové prohlašovat národ za anachronismus. Anachronismem se staly i národní zájmy.

A já se nyní ptám.

Proč jsme zatratili vědomí hrdosti na svůj národ, na svou zemi, na sebe a na svou práci? Proč jsme se nestali svobodnými a svobodně myslícími občany, svéprávným národem ve svéprávném státě? Proč jsme se odevzdali do blahovůle mocných a nejmocnějších a lokajsky se podřídili zahraničním mocenským zájmům? Proč se pohřbívala ochrana našich národních zájmů? Proč jsme se při vstupu do Evropské unie zbavili suverenity mnohem víc, než bylo třeba? Proč ruce na volantu českého hospodářství už nejsou naše? Proč jsme náš průmysl na zlatém podnosu předali zahraničním investorům? Proč jsme se vzdali především takových strategických komodit jako bankovnictví, výroba a distribuce energií a vody? Proč jsme dopustili privatizaci nerostného bohatství naší země, tedy toho, co patří státu, národu, všem? Proč nečinně přihlížíme, jak tu zahraniční firmy dolují stamiliardy korun z naší práce a pak je převádějí do svých mateřských firem a daňových rájů? Proč musíme potraviny, často závadné kvality, dovážet ze všech dalekých tramtárií, když jsme byli potravinově nezávislí? Proč se k vlastní zemi chováme jako horda Tatarů ze 12. století? Proč rozprodáváme už i zemi pod vlastníma nohama? Proč jsme zapomněli, že tady máme svůj domov?

Proč se vlastenectví stalo vysmívané? Proč jsme dopustili degradaci společenské úlohy literatury, proč byla hodnotná česká slovesná tvorba vytěsněna z veřejnoprávních sdělovacích prostředků a veškerého tisku? Proč v našich televizích a kinech se promítají americké paskvily všech žánrů a české tupé seriálové zábavy? Proč se našim politikům slova jako národ, národní zájmy, národní hrdost, vlast, vlastenectví nikdy nevešly do pusy? Proč se poltickým stranám slovo kultura a kulturní politika nikdy nevešlo do volebních programů? Proč naši intelektuálové a umělci se zbavili kritického myšlení, chcete-li zdravého rozumu, a pokolikáté už? Proč jsme jako občané dopustili, aby režiséři naší politiky nám zůstavili jen zemi, která se stala politicky a hospodářsky poddanskou? Proč jsme se bez většího odporu nechali srazit do role nájemníků a slouhů ve vlastní zemi? Proč jsme dopustili devastaci estetických hodnot a rozkladného životního stylu? Proč jsme rezignovali na etiku, na mravnost, na úctu k právu, na názorovou pluralitu, na duchovní hodnoty, na národní hrdost, na vlastenectví, na úctu k státním symbolům, na lásku ke své zemi?

Jsme sice vzdělaný a pracovitý národ, ale světu jsme se představili jako národ, který si sám sobě neumí vládnout. Myslím, že to je to nejpodstatnější, co jsme nedokázali. Přichází nás to mnohem dráž, než jsme ochotni si dosud přiznat.

Někdy si vzpomenu na svého otce vyznamenaného šesti řády za statečnost v boji proti fašismu. Byl velký vlastenec a snil o spojených státech evropských. Teď by byl zklamán. Byl by zklamán, jak ideu Evropské unie její političtí lídři pohřbívají svou neschopností řešit podstatné a kolika osudových omylů se dopouštějí.

Považuji se patriota, ale často se za mnohé občany a politiky stydím. Pak se i stydím, že jsem Čech.

Stále věřím, že vlastenectví a evropanství se nevylučují, že se mohou i vzájemně podmiňovat. Stále věřím, že náš národ se napřímí k národní a duchovní hrdosti a krásnou vizi Evropské unie pohřební vůz nedostihne.

(Předneseno v květnu 2017 na konferenci UČS k tématu: Vlastenectví? Evropanství?, publikováno v LUKu č 28/2017)

© 2017 Michal Černík