Michal Černík

Michal Černík

autorské stránky

Publicistika

Konce českých iluzí

Nebudu mluvit o tom, jak jsme přicházeli o iluze za minulého režimu, když se nádherné všude hlásané socialistické ideály deformovaly a vzdalovaly od realizací. Zůstanu v době, která následovala od listopadové revoluce roku 1989. Byli jsme opět znovuzrozeni nadějemi demokracie a svobody. Někteří hlasatelé národu slibovali, že za dva roky budeme na úrovni Rakouska. Ta většina občanů, která se zbavila kritického myšlení a víc věřila, než pochybovala, slibům uvěřila. Opět jsme svou budoucnost začali stavět z iluzí.

Od revoluce do dnešní doby bylo iluzí požehnaně a přišly nás velmi draho. Zpočátku jsme si dělali iluze, že teď, když máme svobodu, máme všechno a bude nám už jenom hej. Svobodu si velmi rychle přivlastnily hospodářské a politické elity a kriminální živly a demokracii udělily prozatímní prázdniny. Při malé privatizaci jsme začali živnostničit a podnikat a živili se iluzemi o tom, jak zbohatneme. Touha po zbohatnutí je nádherným hnacím motorem k činorodosti, ale jen někomu se podařilo sen naplnit, ostatní snaživce v dílničkách a obchůdkách po letech převálcovaly zahraniční společnosti.

Kniha Francise Fukujamy Konec dějin se stala světovým bestsellerem intelektuálů v devadesátých letech minulého století, a zvláště pak v postkomunistických zemích je utvrdila, že vítězství liberálního kapitalismu je definitivní. Fukujama tak udělal ohromnou službu nadnárodnímu velkokapitálu, prezentovanému především Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou, jejichž liberální politika staví na vyznávání jediné formy vlastnictví - a to privátního, včetně strategických komodit jako jsou finance, výroba a distribuce energií, vody, strategického průmyslu, ale také oblasti sociální, zdravotní a důchodové. Dosud jsme si nebyli schopni přiznat, že jejich požadavek totální privatizace v postkomunistických zemích je pouze rafinovanější formu neokolonialismu a že liberální politika je ve své chamtivosti pro slabé státy záhubná a i pro ně samé sebezáhubná.

***

Velká kuponová privatizace valnou většinu občanů zbavila soudnosti. Ve frontách na kuponové knížky se opájeli iluzí o tom, že teď budou všichni akcionáři, zbohatnou, anebo alespoň vydělají desetinásobek, jak přesvědčovala média. Vydělal jen někdo.

V té době ovšem jen pár vědoucích tušilo skutečnou pravdu, k níž se až v televizním v seriálu ČT 2 Labyrintem revoluce o patnáct let později přiznal mozek kuponové privatizace Dušan Tříska. Přiznal, že se tehdy počátkem devadesátých let radili, jak to udělat, aby se majetek státu, tedy majetek všeho lidu, lidem vzal a privatizoval tak, aby lidé měli dojem, že i oni se stali kapitalisty. Došli k poměru 97: 3. Tento poměr v témže pořadu potvrdil i V. Klaus. Tedy tři procenta pro občany, ostatní pro zahraniční kapitál. I Dušan Tříska v televizním pořadu korektně přiznal, že šlo o vytvoření iluze, a sám tak obnažil klam.

Kuponová privatizace otevřená všem občanům byla svým způsobem zakončena schválením zákona v obchodním zákoníku, kdy většinoví vlastníci s 90 a více procenty akcií mohou drobné majitele přimět k tomu, aby jim své akcie odprodali třeba i hluboce pod cenou, případně je vyvlastnit. Stalo se tak v létě roku 2005, docela tiše, bez většího zájmu médií a téměř bez odporu menšinových akcionářů. Prostý občan jako akcionář už de facto neexistuje. Můžeme to nazvat zákonem požehnaná krádež. Tím skončila jedna veliká iluze založená na grandiózním podvodu. Brzy po velké privatizaci se rozplynula iluze o rovnosti a společnost se začala stále víc rozdělovat na bohaté a chudé. S iluzí o rovnosti se i rozplynula iluze o spravedlnosti a rovnosti před zákonem. Občané poznávají, že zákony se dají koupit a že se dá koupit beztrestnost. Arogance bohatých, kteří přicházeli k majetku podvodně, v lidech budí hněv. Ten hněv se sbírá na všech stranách lidstva všude tam, kde luxus jedinců bují z chudoby ostatních.

***

Taky jsme si namlouvali iluze o volném trhu, o jeho zázračných samoregulačních schopnostech, zatímco takové věci jako plánování, koncepce a strategie jsme pohřbili s minulostí. Opět jsme dávali na dobré rady velkých hráčů ekonomické globalizace. Tržní fundamentalismus se stal náboženstvím.

Když na jedné konferenci pořádaném naším ministerstvem práce a sociálních věcí nizozemští ekonomičtí oborníci mluvili o fungování Centrálního plánovacího úřadu, zavládlo v sálu mezi posluchači obecné veselí. Tento úřad funguje v zemi s jednou z nejvyšších životních úrovní na světě, v zemi s nejmenší mírou nezaměstnanosti, s vypracovanou sociální politikou a velkým přerozdělováním bohatství založeném na progresivním zdanění, kdy nejvyšší zdanění z příjmů dosahuje šedesáti procent.

Zatratili jsme plánování či koncepce a naše země se vydala cestou chaosu. Pojmy jako hospodářská politika, zemědělská politika, sociální politika, zdravotní politika, bytová politika, školská politika, kulturní politika byly až příliš dlouho vysmívané.

***

Nějakou dobu jsme se utvrzovali v iluzi, že jediný a nejlepší vlastník je privátní, a navíc zahraniční, zatímco stát je ten nejhorší hospodář. Proto se bezhlavě privatizovalo i to, co v jiných evropských zemích drží ve svých rukách stát a mnohde chrání i příslušnou legislativou na obranu národních zájmů. Zatratili jsme veřejné vlastnictví, ale i družstevní či zaměstnaneckou spoluúčast, tedy vlastnické formy, které jsou v zemích EU zcela běžné. Zatímco firmy se stoprocentní zaměstnaneckou spoluúčastí patří v evropských zemích a USA mezi prosperující, my jsme je zavrhli jako příliš socialistické.

Zahraniční společnosti, které u nás vlastní strategické komodity, jakými jsou banky, distribuce plynu, energie či voda, nyní sahají hlouběji a hlouběji do našich peněženek. Ještě jim zbývá zprivatizovat oblast sociální a zdravotní, aby nám v peněženkách zůstalo už jen prázdno.

***

Rovněž jsme si velice rychle vytvořili iluze o výhodách kapitalismu, aniž bychom připustili, že kapitalismus je nejlepším systémem jen pro bohaté. Zprvu jsme si dokonce pochvalovali nezaměstnanost jako kapitalistickou vymoženost, která nás naučí úctě k práci. Naučili jsme se vážit si práce tak, že se o ni bojíme.

Stejně rychle jsem vystřízlivěli z iluzí, jak bohatě zúročíme své peníze, když je svěříme některému z mnoha finančních ústavů, ať to byly banky, kampeličky či všemožné investiční fondy. Jejich majitelé v mnoha případech peníze důvěřivých občanů sprostě ukradli. Krádeže jsme decentně nazvali tunelováním.

Skončily i naše iluze o tom, jak své peníze budeme zúročovat v bankách, které jsme prodali hluboko pod cenou zahraničním vlastníkům, protože ti je nevytunelují. Pravda, zahraniční vlastníci své banky nevytunelovali, proč taky, pragmaticky vymýšlejí nové a nové produkty, kterými zúročují naše úspory tak, že pojde nula od nuly, případně ještě doplácíme. Vydělávají miliardy, ale ty už státu nepatří.

Nějakou dobu jsme si dělali iluze o strategických partnerech, jako by právě oni měli být tahounem našeho hospodářství. Mnozí strategičtí partneři sem přišli proto, aby nakoupili naše továrny, vzápětí jejich výrobu ukončili, a tím si uvolnili trh pro své mateřské podniky. Ale motorem prosperity se nestanou ani strategičtí partneři, ti mohou jen sekundovat. Navíc na růstu HDP se silně podílejí zahraniční automobilky, které u nás mohou zase rychle skončit. Zahraniční investoři nepřinesli do naší země tak velký kapitál, jak jsme si slibovali, nepřinesli do státní kasy tolik peněz, jak jsme si mysleli. Vedle daňových prázdnin, zrušení celních poplatků, finančních stimulů za každého zaměstnaného v uvedené firmě a dalších úlev nazvaných investiční pobídky jsme těmto podnikům podstatě nabídli daňový ráj, i když své zásadní zisky dosahované u nás realizují především ve svých mateřských podnicích. Když se našim zákonodárcům podařilo prosadit rovnou daň, začaly tu mít zlatý důl. A pokud mnohé ze zahraničních a našich podniků jsou v daňových rájích, ani minimální rovná daň jim není pobídkou k tomu, aby daně přiznávaly v naší republice. Už nám i dochází, že zahraniční investoři sem přišli za každou cenu peníze vydělávat, nikoliv tu předvádět svůj altruismus k českému národu a jeho zaměstnancům a spotřebitelům.

Žádná vláda a naši zákonodárci se dosud nikdy nezabývali tvorbou zákonů, které by bránily únikům peněz, jako jsou například daňové ráje, praní špinavých peněz, daňové podvody, korupce, švarcsystém, předražené státní zakázky a velmi vágní zdanění hazardu. Podle odhadu jde o částku hodně přesahující tři stovky miliard korun ročně. Měli bychom se tedy ptát, proč nejsou zákony, které by únikům peněz zabránily a vrátily je státní pokladně. Také bychom se měli ptát, jaké zisky přinesla státní pokladně tak vychvalovaná rovná daň, zatímco v mnohých vyspělých demokraciích je daňová progrese až 60 procent. A nikdy se už asi nedovíme, jakou finanční částku získala státní pokladna z privatizovaného majetku, jehož hodnota v době privatizace byla přibližně 12 bilionů korun. Nedivme se tedy, proč stát nemá peníze už téměř na nic – a až nám spadnou i mosty, zavedeme přes řeky staré osvědčené brody.

V totálně vykradeném a stále vykrádaném státu skončila iluze o tom, že se staneme ekonomickým tygrem. "Naše země nevzkvétá."

***

Léta jsme si dělali slastné iluze o vstupu do EU. Jistě, kdo by se nechtěl stát členem spolku bohatých. Otevřeli jsme tedy na doporučení hlavních hráčů ekonomické globalizace své trhy už počátkem devadesátých let minulého století, uzavřeli jsme téměř ve všech oblastech našeho hospodářství pro nás nevýhodné smlouvy, nabídli jsme jim svou ekonomiku a oni tím získali u nás vše, co potřebovali – trhy, prostor pro výrobu a levnou pracovní sílu. Téměř dvě třetiny průmyslu nám již nepatří. Teď nás jako své členy mohou kamarádsky poplácávat po rameni. Nyní už mohou skupovat i naši zemědělskou a stavební půdu, jak jim to umožňují nedávno schválené zákony. Stáváme se definitivními nájemníky ve vlastní zemi. Zbude nám jen ta zkratka ČR, a možná už ani ta ne.

Ale neživme se další iluzí, že bohaté státy se s námi budou dělit o svou životní úroveň, o svůj zdejší zisk, o naše problémy a finanční nouzi našeho státu. Nouze se musíme zbavit sami a stejně tak sami si musíme dosáhnout k laťce jejich životní úrovně. Bez ekonomických pák se nám to nepodaří, ale ty už nesvírají naše ruce.

***

Dělali jsme si iluze o tom, že až padnou megalomanské zemědělské podniky nazývající se družstva a státní statky, tak budou zemědělci zase hospodařit na svých políčkách a vesnici se vrátí její dávná bukolická podoba s kravičkami na návsi, jak o tom bájil tehdejší prezident V. H. Vize soukromě hospodařících zemědělců byla postavena nad moderní zemědělskou velkovýrobu. Začal proces destrukce systému zemědělství, který byl motivován předpojatostí k prosperujícím družstvům jako reliktu minulosti. Avšak i podpora soukromě hospodařících zemědělců zůstala jen u proklamací. Dovoz vysoce subvencovaných potravin s minimálními cly se stal nekontrolovatelným. Největší ironií bylo, že zemědělští odborníci z EU se inspirovali modelem našeho zemědělství a ve svém zemědělském programu mají od poloviny devadesátých let podporu vzniku družstev soukromých vlastníků a jejich sdružování ve vyšší celky. U nás se v té době ujal blud, že zemědělství nepotřebujeme, potraviny můžeme dovážet ze zemí EU, kde mají nadbytek. Nikdo se však už neptal, co uděláme se všemi velkokapacitními chovatelskými a hospodářskými budovami, co se zpracovatelskými podniky, co s výzkumnými středisky, co s výrobci strojů, hnojiv ap., co se stane s ornou půdou, kterou vyplodí a znehodnotí plevel, případně podlehne erozi. Nikdo se také nezajímal, kolikrát se nám zvýší ceny dovážených potravin, až v zahraničí skončí jejich státní subvence a ceny se srovnají s evropskými cenami. A nikdo se už nevzrušoval otázkou, že potraviny jsou strategická surovina, a že je silný jen takový stát, který je potravinářsky soběstačný a který uživí svůj národ.

Příčinou dnešního tristního stavu našeho zemědělství je naprostá dlouholetá absence zemědělské politiky. Promyšlený systém likvidace českého zemědělství započatý likvidací Slušovic již vykonal své - naši zbývající zemědělci už i rezignovali na boj o přežití. Na vině je tu rovněž vědomá absence zákonů na podporu prodeje domácích zemědělských a potravinářských produktů v obchodních řetězcích, jaké mají ve většině zemí EU. České vesnice dostávají podobu polozapomenutých skanzenů, vepříny, kravíny, drůbežárny, sila, hospodářské budovy či cukrovary se proměnily v ruiny a skladiště odpadů, pole zahálejí. Jako dým z bramborové natě se rozplynula iluze o bukolické vesnici, ale rozplynula se i iluze o zemědělcích, kteří se budou věnovat krajinotvorbě jako třeba zemědělci v Německu, Rakousku a Švýcarsku.

***

O iluze přišli profesionální umělci z nekomerčních oblastí. U mnohých revoluční euforie pozvolna vyprchávala v 90. letech a nedokázali si přiznat, že realita tvořená pragmatickými technokraty moci pracuje proti nim.

Proces globalizace odstartoval vytváření jednotné uniformní podoby kultury - kultury komerce, pseudohodnot, bezduchosti, násilí, nevkusu, kýče, která ohrožuje kulturu malých národů, pro něž může být i likvidační, pokud si legislativně a finančně svou domácí kulturu nechrání. V našem případě k likvidaci národní kultury již dochází, zvláště silně tento dopad pociťuje domácí slovesná tvorba, celá oblast pro děti, včetně animované tvorby, kdysi tak světově proslulé.

Globalizace se naplno projevila i v oblasti mediální, především vinou špatné legislativy český tisk ovládla velká zahraniční vydavatelství, která v médiích utlumila prezentaci českého myšlení a české kultury. Tuto skutečnost naše politická reprezentace dosud ani nevzala na vědomí. První kritické hlasy uměleckých sdružení k současnému stavu naší kultury se začínaly ozývat až po roce 2000. Ozvali se například filharmonici, divadelníci, filmaři. O tristním stavu české nekomerční kultury v prvních letech tohoto století vydala několik prohlášení Unie českých spisovatelů, týkala se především vydávání původní české krásné literatury, její podpory a prezentace v médiích. Všechna prohlášení byla mediálně embargovaná. Ve vědomí veřejnosti se živil mýtus, že kultura vzkvétá. Z iniciativy Obce spisovatelů byla vytvořena Rada uměleckých obcí sdružující všechny umělecké organizace, která roku 2003 ve svém prohlášení upozornila na velmi špatný stav české kultury a požadovala 1 % na kulturu. Dnes už Rada uměleckých obcí svůj hlas nechala zmlknout úplně. Umělecké organizace mají jiné starosti, řeší otázky vlastního přežití.

„Dnešní společnost potřebuje masovou kulturu, protože se nějak musejí zabavit masy v mezičase výrobního procesu. A reklamu – aby lidi co nejvíc konzumovali. (….) Naše civilizace vytvořila hodnotový žebříček, v němž jedinou hodnotou je to, co se dá zpeněžit. A artefakt, který se nedá zpeněžit, pro ni nemá žádnou cenu. V agonii ale není jenom umění. Soudobá civilizace zlikvidovala skoro všechno, co mělo duchovní, nebo třeba jen entuziastický, rozměr. (…) Celý náš dnešní svět je postaven na hlavu. Tak proč by mělo umění vzkvétat?“ Tak tohle řekl koncem prosince roku 2006 v Divadelních novinách Jan Švankmajer, světově proslulý tvůrce animovaných filmů, který si jistě, alespoň v cizině, nemusí stěžovat na nedostatek financí pro svou tvorbu a který nemusel přicházet o iluze. Nikdy si je nedělal.

Mocenská elita vždy dávala najevo, že kultura je zbytná. A stále se nezbavila falešného bludu, že kultura si v tržních podmínkách musí na sebe vydělat. Tento názor dnes sdílí už jen malá skupinka preferovaných umělců. Mnohé euforií omámené umělce o svobodě tvorby tržní realita už tvrdě posadila na zem, svoboda tvorby a umělecké hodnoty tržní realitu nezajímají Teď umělci ještě musí najít svůj kritický hlas a ozvučet ho.

***

Během let jsme si vytvořili tolik iluzí a stejně tolik jsme jich ztratili. Horší však na tom je, že se ztrátou iluzí mnozí zatracují i ideály demokratizmu a ideály sociální spravedlnosti. Nejspíš proto, že jsme ve své prokapitalistické euforii v devadesátých letech nebyli schopni soudnosti, propadli jsme kolektivní slepotě a kolektivním bludům. Možná také proto, že jsme nevyrůstali v kapitalismu a že jsme v počátcích ekonomických proměn neuměli myslet prioritami této společnosti, která svobodu jedince nadřadila nad společenské zájmy, nadřadila ji nad demokratické, všelidské a mravní principy. Na piedestal hodnot postavila zisk, nikoliv důstojný život člověka, posvětila egoismus a chamtivost, nikoliv solidaritu a odpovědnost. Sociální nerovnost a sociální nespravedlnost se staly společenskou normou. Oddělili jsme je od svobody, i když právě ony tvoří trojjedinost. Teprve v ní se naplňují tužby většiny a také se stávají její výsadou.

Určující silou v dnešní společnosti jsou nadnárodní korporace, globální kapitál a jeho hráči, a jsou silnější než malé státy jako ten náš. Bezostyšně nám předvádějí, že demokracii nepotřebují, svobodu chtějí vlastnit jen sami pro svůj byznys a expanzivní politiku, zatímco pojmy jako sociální stát a sociální spravedlnost jsou pro ně plevelem.

Ještě musíme přijít o tu poslední iluzi a pochopit, že soudobý kapitalismus - respektive ten antisociální, mafiánský, oligarchistický a imperiální - neumí žít v přirozeném svazku s demokracií a není ani koncovou fází lidských dějin. Je to patrně jediná iluze, jejíž ztráta může mediálně zmanipulované většině prospět a otevřít jí budoucnost. Zmanipulovaná většina však dosud nemá potřebu prozření, neboť ono ohrožuje její prozatímně pokojné žití.

(Obrys-Kmen, 21/ 2007;
Literární noviny, 24. 3. 2011, rozšířeno)

© 2011 Michal Černík