Michal Černík

Michal Černík

autorské stránky

Publicistika

Fejetony a črty

jsem vybral z knížek Povím vám něco milého (Futura, 1999) a Běžte do Prčic anebo jinam (Euromedia Group-Knižní klub, 2004)

 

Několik vět o naději

Celé roky jsem se učil mnohé věci, o nichž jsem si myslel, že jsou nanic, a jak se ukázalo, byly nanic. Nikdy jsem je nepotřeboval a život nepotřeboval je. Bože, tolik času a energie jsem strávil učením se takových zbytečností. Jaká marnost! A co jsem se naučit měl a co teď potřebuji, to neznám.

Jste na tom podobně?

V každém věku máte jedinou možnost: začít.

Celé roky jsem sledoval novinky v oblasti vědy. Jsem rád, že o tom něco vím. Ale vpodstatě je mi to nanic.

Jste na tom podobně?

To je dobře, to je dobře, alespoň si uvědomujete, že ten váš svět, v kterém se pohybujete, nikdy nemůžete považovat za pupek světa. Celé roky jsem se setkával s blbci, většinou to byli mí nadřízení, vysoce postavení a mocní. Býval jsem z nich nešťastný.

Jste na tom podobně?

Pak jste jistě pochopili, že blbec je všudypřítomný, nezničitelný a vždy neomylný majitel pravdy. Že lidská blbost je nesmrtelná a stejně trestuhodná jako krádež, loupež a podobně, jelikož její dopad je často nedozírný. Že před lidskou blbostí nás nikdo a nic neochrání. Musíme se před ní ochránit sami tím, že ji prostě nepřjímáme. Že každé setkání s blbcem musí být pro nás mobilizující.

Celé roky si o sobě myslím, že neumím brát život z té lepší stránky, že neumím říkat správné věci na správných místech, že jsem nepoučitelný, nepřizpůsobivý, trapný a nejraději bych pak za celým světem zabouchl dveře.

Jste na tom podobně? Nezoufejte si. Když má člověk takové pochybnosti, pak je na tom pořád dobře, protože nezatratil to, co dělá a čím žije.

Celé roky o sobě vím, že jsem snílek a idealista, což je nanic, a někdy si pak vyčítám, proč jsem takový nanic, zvláštěpak když si dnešní doba žádá realisty a pragmatiky.

Jste na tom podobně?

Buďte. Protože navzdory tomu náš svět potřebuje idealisty a snílky, aby docela neokoral.

Celé roky jsem poctivě chodil do práce, poctivě pracoval a poctivě žil v domnění, že s poctivostí nejdál dojdu, jak mi častokrát říkala moje maminka. Pak mi docela nedávno jeden podnikatel řekl: "Poctivost? To je kamufláž neschopnosti..."

Jste na tom podobně?

Buďte poctiví dál. Za poctivost si nic nekoupíte, ale nikdo si nekoupí ani vás. Zůstanete tak věrní sobě, své práci a lidské naději. Tvoříte většinu.

 

Co je nového

Z dovolené jsme se vraceli se strachem. Vykradli nás? Nevykradli? Z tašky jsem vytáhl klíče a obhlídl domovní dveře. Byly v pořádku. První úleva. Odemkl jsme oba zámky. Druhá úleva. Rychle jsem vkročil do bytu, prošel pokoji a obhlídl okna. Všechno bylo tak, než jsme odjeli. Třetí úleva. Sláva bohu, nevykradli nás.

Jenom nám v květináči rozkvetl ibišek. Ale toho si všimla pouze žena, protože já jsem z poštovní schránky vytáhl všechny noviny za posledních čtrnáct dní a hned v nich začal listovat. Pouhých čtrnáct dní, božínku, co jsou proti času dějin a ony proti času vesmíru, a přesto jsem byl zvědavý, co se u nás událo především na scéně, která se nazývá politická. Očima jsem přelétával titulky a dovídal se, kdo co prohlásil, kdo co dementoval, kdo koho žaloval, jaká je nová aféra, jaká je obliba politiků a jaké jsou nejnovější preference politických stran.

Na dotaz ženy, co je nového, jsem se pak snažil rychle přetlumočit to nejpodstatnější. Ale co z toho je opravdu nejpodstatnější? Kdy se to nové stane starým? Běh událostí se den po dni překrýval jako listy v kalendáři, a co lidi zajímalo před nějakými čtrnácti dny, už dnes patří minulosti. Praha tu bude stát i potom, i potom se bude dělat politika a politikaření, dál se bude vekslovat s lidskými vášněmi, pravdou a penězi, státy budou vznikat a zase se rozpadat a maloměšťák zůstane maloměšťákem. Celé dějiny máme za sebou a celé dějiny jsou před námi, a co je v nich zákonité a co pouze náhodné, co je v nich nezvratitelné, co je dané a co pomíjivé, co je důležité a co není, těžko teď posoudit. I tak jsem si pročítal již staré zprávy a vnímal je jako novinky a vzrušoval se jimi. Není to bláhovost?

Večer zavolala stará teta a žena se jí zeptala:

„Co je nového?“

„Bohudíky nic,“ odpověděla teta. „Když je člověk starý, tak už nic nového ani nechce. V mém věku jsou nová jenom úmrtí.“

Odpověď ženu ohromila. Z celého jejich rozhovoru, který trval půl hodiny, mi sdělila právě tuto úvodní část, bezděčně vyslovenou pointu jednoho dne, v němž jsem se po návratu z dovolené vrhl lačně k novinám, abych zjistil, co je nového. Nějak mi při tom uniklo, že poprvé po letech nám doma v květináči rozkvetl ibišek, což je ovšem také událost, možná větší, než jsme si schopni přiznat, vidět, vnímat a procítit - malé zrození krásy na chvíli darované pár lidem jedné domácnosti.

 

Už jste jedli zemlbábu?

Ze všech ovocných stromů mám nejraději jabloně, ze všeho ovoce jablka. Na podzim se náš sklep zaplní lískami plnými jablek, syrovina sklepu se prosytí jablečnou vůní, kterou miluji, a pak se téměř každý víkend u nás jablka krouhají a strouhají a peče se štrůdl, někdy zemlbába. Tak žemlovce říkala moje maminka, která ji pekla velmi často, a tak jí ze zvyku říkám i já. Se švestkovýma knedlíky patřila v mém dětství k pochoutkám a nadále si u mne drží své prvenství. Její přípravu mi manželka s radostí přenechává, neb tvrdí, že by ji tak chutně udělat nedovedla. Ale spíš je to jen výmluva, jelikož strouhání jablek není žádná zábava.

Příprava zemlbáby je tedy moje výsada a vždycky si na ní dávám záležet. Do hlubokého talíře naliji mléko, dám dvě vajíčka, vanilkový cukr a vidličkou vše rozkvedlám. Pak v mléce namáčím nakrájené plátky veky, které ukládám na dno pekáče vymaštěného máslem. Do nastrouhaných jablek přisypu skořici, cukr, rozinky a někdy i oříšky. Na vrstvu jablek pak rozprostřu vrstvu tvarohu rozhněteného v mléce s vajíčkem a vanilkovým cukrem. Horní vrstvu plátků veky taky namáčím v mléce, mírně posypu skořicí, cukrem a potřu rozpuštěným máslem, aby se vytvořila dozlatova opečená kůrčička. A pak se to peče a voní celým domem, až se sbíhají sliny, a všichni se těšíme.

Vládcem kuchyně se stávám jenom v této sladce voňavé chvíli, potom už ne. Mužem u plotny se nestanu, kuchařky nesbírám a nečítám si v nich. Jsem však přesvědčen, že v žádné kuchařce vám nedají takový návod jako já. Protože kdekoliv jinde jsem zemlbábu jedl, vždycky to bylo něco přidušeného a vždycky tomu něco scházelo, zemlbábou to nebylo. Ona je nejen mým prvním jídlem, které jsem se naučil připravovat a péci, ale také dosud mým jediným kuchařským umem, kterým se všude pyšním, dokonce i teď. Už jenom psaní těchto řádků ve mně probouzí neodvolatelnou chuť.

Tak a teď si tu zemlbábu podle mého návodu upečte sami. A pokud vám bude chutnat jako mně, pak vím, že ze všech ovocných stromů nejvíc milujete jabloně a ze všeho ovoce máte nejraději jablka. Že k vašim milým vůním patří vůně jablek, a rovněž vanilky a skořice. Pak i vy dobře víte, čím voní a chutná dětství, a pak i vám se podařila ta nejchutnější zemlbába. Žemlovka je o něčem jiném.

 

Chvíle stolu

V dějinách vynálezů se dovíme, kdy bylo vynalezeno kolo či páka. Na stůl se zapomnělo. Nepatří mezi vynálezy. Zapomínají na něj i v encyklopedických slovnících, kde se stůl vysvětluje pouze jako součást stroje na sklizeň píce. Považujeme jej za nejobyčejnější a nejsamozřejmější kus nábytku v naší domácnosti a on je zatím nejvznešenějším, vznešenějším než všechny vitríny, příborníky, bufety, prádelníky, skříně, pohovky, sofa, křesla či knihovny. Tvrdím, že domov začínáme budovat v okamžiku, kdy určíme místo stolu a kolem něj rozsadíme židle. Každý si vybere jednu a ta je mu souzena jako osud.

Ten nejobyčejnější kus nábytku vévodí v každé domácnosti už od dob, kdy si lidé stavěli střechu na hlavou. Za celá tisíciletí se jeho podstata nezměnila o nic víc než lidská povaha, pouze se obměňovala podoba asi jako vlasy na hlavě. Naši venkovští předkové k němu chovali úctu hodnou člena rodiny. V místnosti mu udělili nejčestnější místo a už si bez něj neuměli představit své doma. Bez něj by bylo prázdno a pusto jako po někom, kdo navždy odešel. Stůl se dědil z otce na syna, a dokud stálo stavení, stál na svém místě i stůl. Nikdy se nesbíjel hřebíky, pouze se zakliňoval, aby se mohly klíny vyrazit a stůl vynést, kdyby hořelo. Protože první se zachraňoval stůl, teprve potom peřiny a další majetek. Když někdo odcházel do světa, loučil se i se stolem a políbil ho, jako by tak líbal všechny své blízké a svůj domov. U stolu se pouze jedlo, nesměly se na něm vykonávat žádné kuchyňské práce, nesměly se na něm přebalovat mimina. Večer se lidé sesedli ke stolu a povídali si. A ruce, ty jediné živé, mohly spočinout na jeho desce uklizené jako pole. Stůl byl středem rodiny, byl symbolem pokoje, míru a rodinné jistoty.

Ach bože, napadne nás, jak dlouho jsme si u stolu už nepovídali?

A tak vám říkám, teď v čase vánočním, probuďme v sobě starodávnou úctu ke stolu a po večeři, když už bude vše sklizeno, ještě chvíli u něho poseďme a povídejme si, vyprávějme, rozprávějme, diskutujme, semelme páté přes deváté, bavme se jen tak, třeba o hloupostech. Najednou si uvědomíme, proč je stůl nábytkem nejvznešenějším. Spojuje lidi, kteří si mají co povědět. Bez stolu není domova.

 

Ráno mne probudilo kokrhání

Dneska brzy ráno mne probudilo kohoutí zakokrhání. Nejdřív se ozval jeden kohout, pak druhý a pak už to v okolí kokrhalo jako v mém rodném městečku, kde každý na svém dvorku choval slepice s kohoutem. Aby bylo jasno, to kohoutí kokrhání mne probudilo v Praze; nebydlím sice v centru, ale ani ne na okraji, kde se ještě vesnice nesmířila s městem.

Pozorně jsem naslouchal všem kohoutím kokrhání a snažil se je přeložit do naší hláskové podoby, a pokaždé mi vycházelo ono knižně známé kykyryký. Jednou s tvrdým y, to když kohout zakokrhal basem, jednou s měkkým i, to byl zase tenor, a jindy zase kukuruhů, jako kdyby kohout chraptěl nebo huhňal. Jeden málomluvnější kohout zakokrhal jen kykyrýk, a znělo to, jako když utne.

Byl jsem potěšen zjištěním, že i v Praze kokrhají kohouti. Dýchla na mne z toho jakási venkovská idyla a jen mě zajímalo, jak zní takové kokrhání přeložené třeba do čínštiny. Kohouti kokrhali o sto šest i o sto sedm, mně bylo v posteli slastně a vůbec mě nenapadlo, že mne jejich kokrhání vyrušilo ze spánku, že mi ho přímo protrhlo a měl bych proto žalovat majitele kohoutů, jak se nedávno stalo v holandském městečku Groningenu. Soud řešil spor mezi dvěma sousedy, z nichž jeden si stěžoval na sousedova kohouta, který ho ráno budí kokrháním, a tento spor vyhrál. Majitel musel buďto svému kohoutovi nasadit náhubek, nebo zaplatit pět set guldenů jako odškodné za každé kokrhání, kterým bude probuzen soused. Mně se to soudní rozhodnutí pranic nelíbí.

Kokrhání pro mne vždycky znamená ujištění, že se svět znovu probouzí do nového dne, že právě jím se otevírá den, že právě jím se nastoluje řád věcí, jak má být. Vyznávám řád věcí v životě soukromém i nesoukromém, v přírodě i nepřírodě, a patří k němu i ti halasící kohouti. Jen ať si halasí, jen ať se předhánějí s ranním halasením ptáků, jen ať všichni svým radostným pokřikem oznamují, že jsou.

Nu co, to protržené ráno jsem si v klidu dospal. A vždycky budu považovat za nebezpečné, když chce někdo umlčet něčí zpěv, i když se jedná jen o kohoutí kokrhání.

 

Ochutnávali jsme dary podzimu

Je slunné podzimní nedělní dopoledne a my jsme u babičky na Šumavě. Žena mě a dceru vystrkuje ven: Běžte se někam projít.

A tak jdeme.

Jdeme po silnici bezcílně, kam nás vedou nohy a oči. Nad polem u lesa spatříme kroužit čtyři krahujce. Chceme vidět, jak krouží přímo nad našimi hlavami, a tak vyrážíme tím směrem přes strniště, kterým prorůstá vojtěška. Listy plné rosy se ve slunci třpytí jako démanty. Ohrneme si kalhoty až ke kolenům, a než dojdeme k lesu, krahujci jsou pryč a my máme promáčené boty. Scházíme k úvozové cestě, kterou lemuje jabloňová alej. Stromy jsou obsypané plody, nikdo je nesklízí. Utrhneme si po jablku a stoupáme pak úvozovou cestou, podle níž rostou trnky. Každý si jich natrháme hrst, žmouláme je v puse, až nám trne. Z kukuřičného pole si pak ulomíme několik malých paliček, loupáme je při chůzi a ukusujeme. Jsou sladké a šťavnaté. Sladké a šťavnaté jsou i ostružiny. Keře podél lesa vytvářejí neproniknutelnou bariéru a jen se modrají přezrálými plody. Za celou tu dobu nikoho nepotkáme. Pouze jednoho Číňana, který se nás ptá, kudy se jde do Dolan. Ukazujeme směrem dolů, poděkuje a kráčí směrem nahoru do Nahořan. Voláme, že jde špatně. To je dobrý, já tam dojdu, směje se. Má zelené sako, plstěné černé boty a černé kalhoty. Co tady na Šumavě dělá Číňan, divíme se, tohle je Číňan, ne Vietnamec. U lísek si pak natrháme pár oříšků. Chvíli sedíme pod břízou, na kamenech oříšky rozbíjíme a pozorujeme, jak bříza upouští lístek po lístku, žluté, červené, hnědé a každý z nich se snáší k zemi, zvolna, kolébavě, snad aby neublížil nám ani sobě. Z cesty vidíme Boubín. Mezi ním a námi leží údolí se svými kopečky, loukami, poli, hájky a vesnicemi. Všechno je zachumlané v mlžném oparu, nad kterým se kutálí slunce. Z údolí k nám doléhá zvonění poledne. Naše podzimní hodování končí a je čas k návratu.

Událo se jen to, co jsem popsal. Nic dramatického. Přesto vím, že právě tohle dopoledne zůstane ve mně nezapomenutelně zachycené jako film, zůstane proto, že je silné svým vnitřním prožitkem, kdy si člověk uvědomuje, že právě z takových okamžiků žije. Prošli jsme zářivým podzimem a ochutnali jeho dary. Na konci toho stojí babička a žena mezi dveřmi chalupy zarámované jako v obrazu. Obraz, který žije a volá: To je dost, že už jdete, už jsme o vás měli strach!

Když budeme mít to štěstí, vše se za rok může opakovat.

 

Poslední sklizeň jablek

Svůj rodný dům v Čelákovicích jsem prodal v říjnu. Moc dobře si vzpomínám na jedno z těch říjnových odpolední. Nebylo ničím zvláštní, jen nádherně zářilo slunce a já s dcerou trhal jablka na zahradě, která už nebyla naše. Dceři byly čtyři roky a moc jsem si přál, aby jí ono odpoledne stejně tak prozářené zůstalo v paměti.

Zasahoval mne smutek z něčeho, co se už nevrátí. Tady jsem se narodil, tady jsem víc než čtyřicet let žil a teď jsem naposledy trhal ovoce z jabloní, které jsem v mládí zasadil. Jabloně se skláněly k zemi přetížené nádherným zimním ovocem. V době mého dětství tu stála jabloň koženáč. Jablka byla nevzhledná s tvrdou koženou slupkou, ale ve sklepě vydržela celou zimu až do jara. Pak jabloň začala usychat, roky jsem ji omlazoval, nakonec jsem ji pokácel a kořeny vydobyl ze země. Na její místo jsem zasadil jablůňku Idareth. Vedle rostlo panenské jablíčko. Plody byly malé, trochu trpké, nic moc. Seřízl jsem strom až k hlavním větvím a narouboval proutky zlatého delicia. Některé rouby se neuchytily, takže jabloň napůl dávala panenská jablíčka a napůl zlaté deliciusky. Teď jsem stál na štaflích, trhal jablka, každé podával dceři dolů a ona je třídila do lísek, zvlášť červivá a zvlášť zdravá. Chtěl jsem, aby mi pomáhala, aby byla účastna naší poslední sklizně, aby si něco z mého loučení vzala na sebe i ona. Česání jablek je pro mne nádherným aktem sklizně, vyvrcholením roku. Dost jsem tenkrát mluvil, a mluvil jsem jen proto, aby si dcera všímala, aby věděla, aby si pamatovala. Říkal jsem si, třeba už nikdy nebudeme mít zahradu a nikdy už nebudeme trhat jablka, tak ať jí alespoň v paměti zůstane zahrada prozářená říjnovým sluncem. Potom jsme se usadili na polorozpadlé saně, každý jsme si vybral to nejkrásnější jablko, žluté a červené jako slunce utržené z oblohy, kousali jsme, a já naposledy obhlížel své jabloně, které už nebyly mé. Lísky jsem nanosil do auta, zamkl vrátka a klíče dal sousedům, aby je předali novým majitelům.

Vám asi nemusím vysvětlovat, proč některá místa v našem životě může zaplnit třeba i jediná jabloň. Tiše vroste do našeho osudu a pak přijde chvíle podobná té mojí, kdy se musíte se svou jabloní rozloučit jako s někým důvěrně blízkým. A tak jsem se loučil i já. Nedávno jsem se dcery zeptal, zda si vzpomíná. Kroutila hlavou, nevzpomínala si na nic. Jako by to nebylo.

 

Co závidím dětem

Kdybyste se mne zeptali, co je na dětství nejkrásnější, odpovím: To, co my dospělí dětem závidíme, ale ony to nevědí.

A já jim závidím, jak se stále na něco těší. I kdyby nebylo proč, ony si vždycky najdou důvod k těšení.

Závidím jim jejich starosti, které nám dospělým připadají malé a zanedbatelné. Ale mýlíme se, jsou stejně tak velké jako naše, jen bývají o něčem jiném.

Závidím jim jejich touhy a přání, protože jsou nádherně pošetilé.

Závidím jim jejich lásku k věcem nepatrným a bezcenným, jejichž hodnotu nepoměřují cenou, ale citem.

Závidím jim, že jsou bez minulosti, jako by svět právě jimi začínal. Maminka se pro ně narodila maminkou a nestárne.

Závidím jim jejich vnímání času. Jeden rok jim připadá jako nekonečný příběh a dětství věčné. Nedovedou si představit, že tu nebyly, a nedovedou si představit, že tu jednou nebudou.

Závidím jim, jak umí žasnout, jak se podivují, jak se ptají. Zajímá je všechno, co nezajímá nás, neumíme k dětem chodit pro otázky.

Závidím jim, že věří na Ježíška, na zázraky, na pohádky a na dobro, které vždycky zvítězí, a chce se mi věřit s nimi, že tomu tak opravdu je.

Závidím jim, jak se z maličkostí umí bezprostředně radovat tak, jako by jejich radost byla radostí všech.

Závidím jim jejich fantazii. Podívají se do trávy a promění se ve Ferdu Mravence.

Závidím jim, jak si umí hrát a snít. Už jsme to dávno zapomněli.

Závidím jim první den prázdnin a všechny další prázdninové dny. Jsou jako slunečný ostrov nesmazatelných zážitků.

Jednou jsem se na besedě ve třetí třídě zeptal:

„Kdo z vás rád chodí do školy?“

Nikdo se nepřihlásil. Jen jeden kluk se mě na oplátku zeptal:

„A vy byste chtěl znovu chodit do školy?“

„Ne,“ odpověděl jsem popravdě. „Jenom o prázdninách.“

„Ale to byste nic neuměl a byl byste hloupý,“ řekl mi pohotově.

Musel jsem přiznat, že má pravdu, a povídám:

„Chtěl bych tedy chodit do školy, abych se hodně naučil a nebyl jsem hloupý.“

„Pchá!“ protáhl ten kluk. „To já bych tedy do školy nechodil, kdybych nemusel.“

Závidím dětem právě takovou přirozenost a nehledanost.

Všechno, co dětem závidím, závidím jen proto, že je to nepřenosné do světa dospělých.

Vím, co děti závidí nám. Že jsme dospělí.

Nikdo je nepřesvědčí, aby k nám nespěchaly a ještě hodně dlouho byly dětmi.

 

Dívejte se!

Jednou, když jsem ještě každý den dojížděl do práce vlakem z Čelákovic do Prahy a večer zase zpátky, přisedl si ke mně dávný kamarád ze školy. V hovoru jsem se ho zeptal, kam pojede na dovolenou. Řekl, že nikam nejezdí, že bude doma, a zeptal se mne, kam pojedu já. Povídám, že do Třeboně, a tam budeme podnikat výlety do okolí. Že se ti chce, povídá zase on, domy a stromy jsou všude stejné a lidi taky. Říkal to jako z legrace a myslel to vážně.

Pak jsme se dívali z okna vlaku, jak utíká krajina, a věděl jsem, že člověk se někdy může dívat a skutečně nevidí nic, prostě jen ty domy a stromy a pole a nebe, které jsou všude stejné jen tomu, kdo se dívat neumí, protože ani nechce.

A já se dívat chci, chci se dívat, udivovat se, podivovat se, nechat se překvapovat a radovat se z toho. Ať je to pohled na Akropoli a olivový háj a moře, anebo jen na osamělý topol uprostřed polí, který tam stojí vyzývavě jako vykřičník ticha.

V jedné své cestopisné črtě Karel Čapek napsal: „To je divné, jaká práce je dívat se.“ Dávám mu za pravdu. Dívat se je velká práce, je to velké umění, které právě Karel Čapek ovládal. Uměl se dívat moc krásně a s chytrým humorem. S úsměvem vás přesvědčí, že v Holandsku roste tolik vrbiček jen proto, aby bylo z čeho plést břehy, že Anglie je opravdu anglická, protože se tu pravidelně stříhá trávník a džentlmen a že ve spletitých benátských uličkách dokonce zabloudí minulost a neví, kudy ven.

Dívat se znamená umět se dívat rozumem i citem zároveň. Znamená to přemýšlet, chápat vztahy mezi věcmi, je to první a základní a nezbytná fáze každého tvoření. Je to stejně tak namáhavé, jako když Pythagoras definoval svou slavnou větu, anebo si naši sousedi postavili barák. Je to jako nově objevovat zemi, kterou už před vámi tisíckrát jiní objevili. I holič se musí umět podívat na hlavu, kterou stříhá, musí si uvědomit, co ta hlava potřebuje, musí k ní mít tvůrčí přístup. Ten tvůrčí přístup je důležitý v každé profesi. Tvořit ještě neznamená, že vzniknou velká díla. Kdo se dívat neumí, neumí ani snít, ani tvořit. Jako ten dávný kamarád, pro něhož jsou domy a stromy všude stejné a lidi taky. Má všude zhasnuto. Vážení čtenáři, dívejte se! Ať nemáte zhasnuto!

 

Do Byšiček se chodí pěšky

Do Byšiček se nejezdí vlakem ani autobusem, do Byšiček se nejezdí ani autem, ale chodí pěšky. Pěšky se chodí z Lysé nad Labem, trvá to necelou hodinku, pěšky se taky chodí z Čelákovic, a trvá to o něco dýl. Já vás však do Byšiček povedu z Čelákovic, protože v Čelákovicích jsem se narodil, bydlel jsem tu čtyři desítky let, a do Byšiček jsem putoval mnohokrát, někdy pěšky, někdy na kole. Tu cestu jsem přímo miloval. Obvykle mi však takové putování vyšlo na celé odpoledne, protože když se vám někde líbí, bylo by hřích spěchat.

Měl jsem dvě trasy. Jedna vedla podél Labe až do Sedlčánek, kde mě přes řeku převezl přívoz. Dneska ten přívoz patří už jenom mé paměti. Anebo jsem na druhý břeh Labe přešel hned v Čelákovicích přes lávku na jezu. Prošel jsem chatovou osadou Grádo a byl jsem v typicky lužním lese, kde rostou duby, lípy, jasany, jilmy a břízy, kde zpívají slavíci, poletují moudivláčci, ze slepého ramene řeky kuňkají žáby a z trávy jako žárovičky svítí blatouchy. Jenomže tenkrát jsem ani netušil, že jsem v přírodní rezervaci Lipovka. Ta končila na rozcestí u Svatého Václava. Dříve tu byla poustevna, kterou nechal postavit hrabě Špork, majitel panství v Lysé nad Labem. Teď tu zůstala jen kaplička s reliéfem, kde vraždí knížete Václava. Po stranách hlídají kapličku dvě velké sochy andělů Života a Smrti, o kterých se říká, že jsou Matyáše Brauna, jelikož vznikly v jeho dílně. Pak jsem přešel železniční trať. Kdybych pokračoval přímo po rovné pískovcové cestě, došel bych k dostihovému závodišti v Lysé nad Labem a pak do města. Jenomže moje cesta mě vede do Byšiček. Vydávám se doprava. Nevím, jestli i dnes je tam informační tabule, ale bývalo na ní napsáno, že jsme v chráněném přírodním výtvoru Hrbáčkovy tůně, které jsou pozůstatkem mrtvých labských ramen. Cesta mě už neomylně vede podél tůní Václavka, Byšická tůň a Kozí chlup a nakonec podél polí rovnou na náves.

Byšičky zní jako myšičky.

První zprávy o Byšičkách pocházejí z roku 1503, ale po třicetileté válce z nich zbyly jen ruiny. Vznik dnešní podoby vesnice se datuje rokem 1717, kdy ji tu nechal postavit hrabě Špork coby dominikální čili panskou ves, a nechal ji postavit tak, aby se všechna stavení svými průčelími dívala do kruhové návsi. Celkem se jednalo o osm chalup. Do vsi vedla jedna ulička a naproti ní byl východ do polí, ke starému Labi. Oba vchody se mohly zahradit tak zvanou přelízkou, později pak vraty, to kvůli zloději, aby se líp chytal. Nová stavení se postupně přistavovala podél cesty, takže dnešní Byšičky mají tvar takové vařečky, odborně řečeno představují architektonický typ, kterému se říká okrouhlice.

Uprostřed návsi stála dřevěná zvonice a na ni každý den ráno, v poledne, večer, při neštěstích a při úmrtích vyzváněl obecní pastýř. Pak do ní roku 1888 uhodil blesk a vesničané si místo zvonice za 900 zlatých postavili kapličku v novogotickém stylu a zasvětili ji sv. Václavovi. Kolem zasadili čtyři lípy, což je přišlo na tři zlaté, a ty se nad kapličkou rozpřahují dodnes.

Ta vesnice nikdy nebude slavná, není zakotvená v našich dějinách jako třeba Doudleby, pro její půvab ji nezapíšou na Seznam chráněných památek UNESCO jako třeba Holašovice, nestane se modelem malířů jako třeba Kameničky nebo Hrusice, nebudou v ní natáčet historické filmy jako třeba ve Vesci, i když roku 1960 tu Vojtěch Jasný točil film Procesí k panence. Zalehla uprostřed polí, luk, lesů a tůní, vede sem jediná cesta, která na návsi oběhne kapli s lípami, a zde končí a zároveň začíná. A právě to je na ní půvabné, jako by tady svět začínal, končil a měl svůj střed, jako by se čas odehrával všude kolem, nikoliv zde. Jinak nic výjimečného na ní není, jen mi symbolizuje Polabí, můj rodný kraj. Přidejte si k ní orchestr žab, cirkulárku komárů, šepoty rákosí, sborový zpěv ptactva, šumění topolů, dubů, jasanů, olší, jilmů a lip. To je všechno, co mohu o Byšičkách povědět. Nechtěl bych tu bydlet, netoužím zde strávit dovolenou, a přesto sem zase půjdu. Jsou pokřtěné Labem stejně jako já.

 

Říp jako pecen chleba

Já jsem opravdu asi patriot. Celé roky naší rodině říkám, že kdo nebyl na Řípu, nezná Čechy a není ani pořádný Čech. Oni tedy pořádní Češi jsou, protože žena kdysi na Řípu byla s nějakou výpravou, dcera se školou, ale já mám takovou utkvělou představu, že na Říp musíme vystoupit společně, celá rodina, abychom taky společně prožili ten pocit češství. Taky spoustu roků tvrdím, že každý by měl nejdříve poznat svůj domov, protože on je klíčem, který vám otevírá cestu k objevování světa i sebe. A tak se nedivte, že tuhle knížku začínám právě povídáním o Řípu. Říp je pro mne symbolem domova.

Je jako vyklopený z dlaně pánaboha, jako zvon, jako hřib, jako ňadro, jako odložený klobouk, jako věčný pecen chleba. Tahle přirovnání jsem vám tu vysypal z rukávu a žádné z nich bych neškrtl, všechna jsou básnicky pravdivá. Budu však věcnější.

Říp si majestátně kotví v polabské rovině na Řipské tabuli a v roli národní kulturní památky plní vlasteneckou povinnost, kterou mu svěřila naše vůbec první pověst, jak ji zaznamenal kronikář Kosmas a převyprávěl Alois Jirásek. Znáte ji všichni. Dodám k ní jen to, že onen památný výstup praotce Čecha na Říp se konal v dubnu roku 480 našeho letopočtu. Někteří sice jeho výstup zpochybňují, prý je to výmysl. Můžete se o tom dočíst v knize Bohumila Hlinky Spor o praotce Čecha. Ale pravdy pověstí, stejně jako pohádek, se vyvracet nedají. Pro mne i zpochybená pravda pověsti pravdou zůstává a vzít si ji nedám. Jak jsem přiznal na začátku, jsem přeci jen patriot.

Od onoho památného výstupu se Říp pro nás znovu zahalil do šera dávnověku. Zatímco všude kolem se jednotlivé rody mezi sebou statečně pobíjely, on zůstával na celé půltisíciletí jen sám sobě a hvozdům. Teprve počátkem 11. století zde byla postavena románská rotunda s apsidou zasvěcená sv. Jiří, to proto, že v předvečer jeho svátku se udál výstup našeho prapředka. Roku 1126 byla k rotundě přistavena věž válcovitého tvaru, na památku, protože toho roku kníže Soběslav v bitvě u Chlumce porazil saská vojska. Tím byly veškeré stavební úpravy skončeny. Rotunda měla ten šťastný osud, že stála na kopci, o který se nikdy neválčilo a nebyla tudíž vypleněna a rozstřílena. Setrvává zde bez hnutí zdiva celá staletí a dotváří Řípu podobu do proslulé siluety tisíckrát zvěčňované malíři a fotografy.

Když jsem naposledy vystoupil na Říp, byla rotunda zamčená a přes opancéřované dveře měla navíc masivní petlici. Ono toho uvnitř k vidění moc není. Alespoň co si vzpomínám, před lety nám tu průvodce ukazoval šipky vyryté v dlažbě, které znázorňují anomálie magnetické střelky kompasu, jež se tu vychyluje od severu. Pomatení magnetické střelky kompasu způsobuje čedičové složení Řípu s vysokým obsahem železa. Šipky už tady dnes neuvidíte, ale jsou tu nadále uloženy opukové schránky s prstí z význačných památných míst, kde se bojovalo o samostatnost českého národa. Snad si tu vybojovanou i vyvzdorovanou samostatnost uhájíme i v novém tisíciletí a nová schránka nepřibude. Říp se pro nás stal význačným poutním místem, kde se scházeli ti, kteří požadovali českou nezávislost. Poprvé to bylo roku 1848. Teď se tu již roky konají národní poutě, vždy kolem svátku sv. Jiří, a onen národní punc jim vtiskují sociální demokraté.

Kdysi, a to bylo v mém dětství, jsem recitoval Seifertovu báseň Hora Říp. Báseň je nostalgicky hřejivá a krásně idylická, ale tenkrát jsem ji tak necítil. Víc mi vrtalo hlavou, proč se Říp nazývá horou, když má jen 459 metrů nadmořské výšky, z níž pouhými 230 metry ční nad okolní krajinu, a mělo by se mu správně říkat kopec. Možná proto, že v polabské rovině se i jeho skromná výška tváří jako hora, kterou v širém okolí nic nezaclání. A možná také proto, že by se onomu místu s tak významným postavením v české mytologii přeci jen neslušelo říkat kopec.

A tak tu chodíte po vršku z Pražské vyhlídky na Roudnickou vyhlídku a pak na Mělnickou vyhlídku, protože všude jinde vám ve vyhlížení překážejí vzrostlé listnáče, díváte se do krajiny, a když je jasno, máte před sebou rozprostřenou celou třetinu Čech. Vesnice a města se tu jmenují Vražkov, Rovné, Ctiněves, Krabčice, Libkovice, Vladimírov, Kostomlaty, Horní Beřkovice, Roudnice, Veltrusy. Ve výčtu jmen bych tak doputoval až do Slaného, Litoměřic a Mělníka. Kamkoliv tu člověk jde, skončí v polích. Kdekoliv se zastaví, uvidí Říp. A když pojedete vlakem a vystoupíte ve Ctiněvsi, položí se vám Říp k nohám a už si zůstanete věrni.

A až se budete vracet ze Řípu, zajděte si ve Ctiněvsi do místního hostince, třeba jen kvůli tomu, že se jmenuje U praotce Čecha.

 

Až spadne hvězda

Byla jasná srpnová noc.

Vpodvečer jsme se ženou chodili podél pobřeží a kochali se pohledem na rozhoupané moře. Vítr už dávno utichl, vlny byly pozvolné, táhlé, s hukotem zaplavovaly pláž, harašily oblázky, a když vlna ustoupila, vbíhali jsme do obnaženého teritoria moře a před další vlnou zase utíkali zpět a nechávali moře pokorně doplazit až k našim nohám.

Teď jsem seděl na lodžii hotelu. Žena už v pokoji spala. Na pobřeží blikalo světlo majáku, ve tmě tušeného moře se kolébalo světlo lodi a cikády prořezávaly vzduch. Díval jsem se na rozsvícené nebe a s připraveným přáním čekal, až bude padat hvězda.

Co jsem si přál? Abych byl šťastný. V tom slovu je obsaženo všechno.

Věděl jsem, že mi žádná pověra nesplní tohle přání, že si každé přání musí člověk splnit sám, pokud to bude v jeho moci. Zároveň jsem si uvědomoval, že si člověk může dovolit prožívat takové chvíle banální samozřejmosti jen proto, že je šťastný a je šťastný poklidně, neviditelně, obyčejně, mírově.Člověk je tehdy šťastný, když není nešťastný. Celý život se pachtí za štěstím, a když je starý a unavený, tak zjistí, že šťastný byl a jen o tom nevěděl, Teď jsem si jen přál, abych se i v příštích letech mohl kdekoliv jinde posadit za jasné noci, abych mohl takovou chvíli banální samozřejmosti přijmout jako dar a dívat se do nebe a čekat, zda začne padat hvězda.

Vám asi nemusím zdůrazňovat, že nám všem vpodstatě stačí splnění toho jediného přání, v němž je obsaženo vše podstatné. Jakže to říká ona známá moudrost? Zdravý člověk má tisíce přání a nemocný jen jedno. Jakže to napsal Herodotos? Myšlení je tvým osudem. A jakže to říkám já? Nevěřím, že je člověk určen ke štěstí, ale má na něj právo, a vám přeji, abyste si ho uhájili.

 

Ejhle, člověk!

Tisíce let člověku trvalo, než ruce rozpřáhl v kovová křídla a vzlétl k obloze, než se odrazil od Země a své šlápoty vtiskl do tváře Měsíce. Tisíce let člověku trvalo, než objevil tajemství života a podstatu dědičnosti v buněčné hmotě, kterou pojmenoval kyselinou desoxyribonukleovou a pro usnadnění výslovnosti jí dal zkratku DNA.

Tisíce let člověku trvalo, než z hmoty na svobodu uvolnil jádra, než rozpoutal jadernou reakci a její vlastní ohromnou sílu ovládl, aby sloužila a aby i ničila.

Tisíce let člověku trvalo, než pochopil, že i když sedí, Země se s ním otáčí a pohybuje kolem Slunce a Slunce se pohybuje v galaxii a galaxie se pohybuje ve vesmíru a paprsek světla se působením gravitace zakřivuje a hmotnost tělesa se v pohybu zvětšuje, avšak zkracuje se čas i prostor a poznání pojmenoval teorií relativity.

Tisíce let člověku trvalo, než objevil viry, původce svých smrtelných nemocí, a pak je oslabil a sám sebe jimi znovu nakazil a stal se tak proti nim odolný. Proces nazval vakcinací. Zachránila miliony životů.

Tisíce let člověku trvalo, než poznal, co elektřinu vodí a co nevodí, a rozsvítil žárovku, než poznal, co ji vodí jen napůl, a z polovodičů vyvinul tranzistory, elementární prvek počítačů, které způsobily v jeho životě převrat stejně tak velký jako vynález knihtisku.

Dvacáté století se tak stalo stoletím největších triumfů člověka, ale zároveň i stoletím největších paradoxů i jeho lidské prohry. K těm triumfům patří vědění milionů lidí mnoha generací, které se v našem století sečetlo a dalo tak vzniknout převratným vynálezům a objevům. Změnily civilizaci do podoby, o níž se nezdálo ani největším snílkům všech dob. Tím největším paradoxem je rozdělení lidstva na dva znepřátelené systémy, z nichž jeden chtěl nabídnout lidem společnost sobě rovných a zatím se mu ideály zvrhly v diktaturu, druhý rozvíjel demokracii, a přitom se mu společnost stále víc rozdělovala na bohaté a chudé. A k jeho největším lidským prohrám patří války, ty největší se konaly právě v našem století. Ve dvou světových a více než sto lokálních válkách bylo zabito přes sto dvacet milionů lidí. Gradací lidské prohry se staly nejdokonalejší způsoby zabíjení, mezi než patří zbraně hromadného ničení, kterými se může vyhubit snadno a rychle jako hmyz. Jakoby člověk byl odsouzen k sysifovskému údělu, kdy buduje a tvoří, aby vše ničil, a pak z trosek znovu stavěl. Jeho velikost není přímoúměrná velikosti jeho objevů, jeho povaha a tužby se za celá tisíciletí nezměnily o nic víc než kamenná sekyra. Co všechno se člověku podařilo uskutečnit, bylo kdysi jeho snem, ale toho největšího snu se zatím ani nedotkl. Dál se potácí od pólu zla k pólu dobra, od pólu nenávisti k pólu lásky. Podařilo se mu vyřešit spoustu problémů, ale stejně tolik jich vytvořil. Má spoustu cílů, ale do budoucna se zatím neumí dívat společně s jinými. Usiluje o svět stále technicky dokonalejší, a nic mu to platné nebude, dokud své myšlení neodzbrojí, dokud z něj nevymýtí temnotu zla a bludů, dokud své ruce nezbaví chamtivosti a nepodá je porobeným, poníženým a zbídačelým, dokud se ke své planetě nezačne chovat jako k vlastnímu dítěti. Pokud i to se člověku podaří, bude to jeho heroický čin.

© 2012 Michal Černík