Michal Černík

Michal Černík

autorské stránky

Rozhovory

MICHAL ČERNÍK: Dobrá literatura překročí Koniáše i dobu

Michala Černíka jsem snad nejvíc poznal v srpnu 1987, kdy jsem se jako „mladý“ kritik zúčastnil zájezdu do Německé demokratické republiky, pořádaného Svazem českých spisovatelů pro „nečleny“. Postupim, Výmar, Erfurt Drážďany… Byla to báječná parta, mimo něho i Zdeněk Zapletal, Petr Šabach, Svatopluk Veverka, Bohouš Ždychinec… Nechtěl bych tím dnes nikoho kompromitovat. Michal vždy patřil k hloubavým účastníkům diskusí zjišťujících, kam až každý zajde ve své upřímnosti. Vážil jsem si ho jako osobitého reportéra, to možná víc než básníka, i když tím si získával větší ostruhy. Obdivoval jsem jeho češtinu, práci se slovem prozrazující hlubší zázemí. Vždy jsem v jeho jednání pociťoval jistý ostych. I proto jsem s menším překvapením přijal jeho zvolení předsedou Svazu českých spisovatelů, dnes se „sluší“ dodat normalizačního. Oproti politicky tvrdě profilovaným předchůdcům to byl člověk až nepolitický, vlídný, otevřený mnoha názorům před pár lety považovaným za nevhodné. Politický převrat převrátil i jeho osudy. „Jeho“ generace platí krutou daň, navazující na tu z posrpnové doby. I proto jsem rád, že nadále publikuje a statečně bojuje se zatrpklostí, která zmrtvila některé jiné vrstevníky.

Ve své Knize lidských přání (2008) jste napsal: „Přeji vám, abyste neuvízli v malosti malých, neprodali se za přízeň mocných, nenechali se zbavit vlastního myšlení a nikdy nepřistoupili na roli vykonavatele cizí vůle. Přeji vám, abyste nikdy nevěřili, že ve jménu krásných ideálů se dá lhát, obohacovat, ničit a zabíjet.“ Kdy jste získal odvahu vyslovovat se k otázkám tak závažným, přesahujícím jednotlivce?

Za minulého režimu jsem v jednom rozhovoru s jemnou ironií přiznal: „Když nemůžu mluvit pravdu, tak mlčím. Proto mlčím tak často.“ To asi hodně vypovídá o mém střetávání se s realitou, která je často silnější než my. Nikdy jsem nebyl žádný bojovník, nepovažoval jsem se za odvážného, ale zároveň bych se styděl, kdybych se měl zachovat zbaběle. Jistě, taková odvaha třeba Petra Uhla svědčí o něčem jiném, za minulého režimu strávil ve vězení devět let za své názory a na nich si trvá i dnes. Když se ale člověk opravdu nestane vykonavatelem cizí zvůle, když si v politicky deformovaném systému uchrání zdravý rozum a uhájí si obyčejný a důstojný život, pak i to někdy můžeme nazvat odvahou.

Mohl byste být konkrétní?

Například jsem nepodepsal souhlas se vstupem cizích vojsk v roce 1968, nenechal jsem se ani po vazbě v ruzyňské věznici v sedmdesátých letech vmanévrovat do role spolupracovníka StB, jinými slovy udavače; nepodílel jsem se na inkvizitorských metodách v době normalizace, nepodepsal jsem antichartu v roce 1977, nepodpořil jsem jako předseda Svazu českých spisovatelů pendrekový zákon v lednu 1989 ani Několik pádných vět v létě 1989. Říkám jen to nejpodstatnější, mohl bych ale pokračovat a obsáhle vyprávět.

Budu jen rád. Pokračujte.

Svůj rozum jsem si uchránil i po převratu, ale bohužel, většinou mi slovo nikde nebylo uděleno. Především jsem nepropadl mýtům, kterým tehdy většina věřila. A pokud jsem měl možnost vyslovit se, třeba v literární příloze Obrysu-Kmen nebo v odborovém časopisu Sondy, svůj názor jsem vyslovil. Považuji za své občanské právo a povinnost vyjadřovat se k záležitostem veřejným i politickým, i když třeba svými názory překážím.

Rád vzpomínám na knihu reportáží Tráva roste až k moři z roku 1979. Maličko literárně pojaté reportáže, přesto mi objevily, jak je svět barevnější, než jsem ho dosud viděl. Jak dnes vidíte její vznik a přijetí?

V sedmdesátých letech jsem byl redaktorem časopisu pro děti Sedmička, později Sedmička pionýrů. Pro časopis jsem psal reportážní črty o těch nejobyčejnějších věcech s vědomím, že o nich musím psát tak, aby to bylo neobyčejné, abych v každodennosti objevoval kouzlo, výjimečnost a neopakovatelnost. Pak jsem z nejlepších črt připravil knížku, byla sice útlá, ale měla spoustu pochvalných recenzí a poměrně dost čtenářů. Dokonce se z ní učili studenti na novinařině při literárních žánrech a studenti z DAMU její texty zase četli ve Viole.

Reportáže vás provázely dál, nakonec jste vydal šest knih označovaných jako „publicistické“, naposledy s názvem Běžte do Prčic anebo jinam. Souvisí to snad s vaší novinářskou „kariérou“?

Všechny mé publicistické knížky souvisely s mou novinařinou. Vždy jsem se snažil dělat novinářskou práci tak, aby texty svou úrovní z běžné publicistiky přesahovaly do literatury a pak měly ambici vyjít třeba i knižně. Vydal jsem tedy jednu knihu rozhovorů, jednu knihu fejetonů a čtyři knížky cestopisných a reportážních črt. Poslední knihu Běžte do Prčic vydal Knižní klub roku 2004 a je v ní na šedesát drobných vyprávění z mého putování po naší vlasti, které vycházely převážně v časopisu Vlasta. Měl bych sice ještě nějaké další rukopisy, ale už se mi nenabídl žádný nakladatel.

Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste chodil do krásného domu na pražském Staroměstském náměstí do redakce Sedmičky pionýrů?

Byla to sedmdesátá léta minulého století, neměl jsem téměř na nic peníze, několik let jsem dokonce dělal dvě zaměstnání, ale pro mne to byla krásná doba, protože jsme  redakci byli všichni mladí, tvořili jsme docela dobrou partu, někdy jsme společně popíjeli nebo několikrát jeli na hory na Benecko. Ale to nejdůležitější bylo, že celých deset let nám šéfoval Jan Ryska, skvělý spisovatel pro děti, který je dnes vydavatelsky zapomenut. Ryska nás uchránil od všech prověrek a dalších negativních projevů normalizace, od vlivu mnohých omezených politických funkcionářů a dohlížitelů tisku. To normalizační zblbnutí bral s nadhledem a sobě se přitom nezpronevěřil. Za to si ho moc vážím.

Ale nakonec jste odešel….

Když koncem sedmdesátých let Mladá fronta vypsala konkurz na vedoucího redaktora Sluníčka a Mateřídoušky, přihlásil jsem se. Dokonce se mnou jako s autorem knížek pro děti počítali, ale pak se zjistilo, že nejsem v komunistické straně a vyřadili mne. Náměstek ředitele vydavatelství Mladé fronty mi pak neurvale řekl, že když nevstoupím do komunistické strany, tak se mnou zatočí. Sice se o mé přihlášce do strany dokonce začalo jednat, ale jeho arogantní jednání a odchod Jana Rysky do důchodu mne přiměly k rozhodnutí po deseti letech ze Sedmičky odejít.

U nás se nějak divně drží tradice bojování dávno vybojovaných bitev. Dnes nemálo lidí říká, že jejich způsob nesouhlasu s předlistopadovým režimem bylo, že odmítali vstoupit do Pionýra, případně tam dovolit vstup svým dětem. Já si spíš pamatuju na to, že si tehdejší pionýrští instruktoři na základních školách děti vybírali a o účast stáli jak děti, tak rodiče. Nikdy jsem se neodvážil přiznat k tomu, že jsem nebyl uznán hoden té pocty, stejně jako k účasti na spartakiádě v roce 1965. Určitě vybrali plno horlivých, netušíce, že budou za třicet let vyprávět, že na Strahově vlastně cvičit nechtěli, jak jsem nedávno slyšel od jednoho rozhlasového baviče. Uvědomoval jste si tehdy určitý odpor k pionýrskému hnutí, a jak jste vůbec vnímal rozdělení společnosti?

Jsem o dost starší než vy, mé dětství patřilo padesátým letům, téměř všechny děti byly v pionýru, já jsem chodil na evangelické náboženství. Ve škole nás nepionýrů bylo jen několik a při všech slavnostních školních událostech nebo na 1. máje a na oslavy říjnové revoluce jsme byli vždy postaveni někam stranou. Já to vyčlenění bral spíš jako recesi.

Můj bratr založil Klub Lasiček, četli jsme staré časopisy Vpřed a Junáci vpřed a plnili jsme bobříky jako ti Foglarovi hoši od Bobří řeky. Tehdy se pionýrské schůzky konaly ve třídách, asi to musela být nuda. Avšak nějak výrazný odpor k pionýrském hnutí jsem neměl. O patnáct let později jsem potom v Sedmičce pionýrů jako redaktor často psal o dobrých pionýrských oddílech, a mile mne překvapovalo, že právě ty dobré oddíly vycházely z junácké tradice a také z Foglara. Takovou činnost děti dělaly s nadšením, a to je přece to nejdůležitější.

A spartakiády?

Nikdy jsem na spartakiádách necvičil, nebavilo mne to jako kluka, ani jako studenta, ani v dospělosti, prostě mne míjely. Ale vůbec bych spartakiády nezesměšňoval, jak to v posledních dvaceti letech dělají mnozí pilně přičinliví. Spartakiády si získaly ohromné množství mladých lidí, byly nádherným projevem mládí, zdraví, radosti a optimismu. Je to tisíckrát lepší, než když se dnes polovina mládeže oddává drogám. Hlasuji pro spartakiády.

Ale neřekl jste mi, jak jste vnímal rozdělení společnosti.

Pro mne to je velké téma mého dětství. Rozdělení společnosti jsem už jako kluk vnímal velmi silně právě v padesátých letech a snad si to nesu až dodnes.

V těch letech byla celá naše rodina zatracená kvůli otci. Otec byl členem komunistické strany od roku 1942, kdy pracoval v ilegalitě a kdy se za to trestalo smrtí, a vystoupil z ní roku 1949, protože nesouhlasil s tehdejším politickým vývojem a začínajícími politickými procesy. Jako důstojníka generálního štábu ho ihned vyhodili a nakonec po mnoha peripetiích skončil v dolech na Kladně. Příbuzní z otcovy a matčiny strany prožívali podobné osudy. Jeden strýc byl živnostník, měl drogerii v Nymburce, zrušili mu ji a skončil v továrně. Druhý strýc měl statek v Hlubokém Dolu, jednou v noci jeho celou rodinu s pár věcmi naložili na náklaďák, odvezli do suterénního bytečku do Teplic a strejda pracoval v dolech. Pak si s manželkou zažádali o vystěhovalecký pas do Kanady a mí bratranci o něco později za nimi emigrovali. Jiný strejda měl v Záluží u Čelákovic statek, opět jeho rodinu jednou naložili na náklaďák, a protože neměli kam jít, bydleli nějakou dobu s námi v rodinném domku v Čelákovicích.

Proč to říkám? Udělali z nás třídního nepřítele a taky jsme to všichni dost poznávali. Více či méně to se mnou šlo celý život, uvědomoval jsem si, jak někdo mocnější, často jen ideologicky zaslepený zupák, se může stát bezmezným pánem nad osudy jiných lidí. Napsal jsem o tom dost básní, souborně vyšly vloni pod názvem Cena dětství. Myslím, že právě ono pomuchlané a nuzné dětství mi dalo sociální zkušenost; to mi pochopitelně docházelo až mnohem později. V průběhu desetiletí ve mně sílily socialistické ideály a myšlenky sociální spravedlnosti, ale zároveň jsem viděl velký rozpor mezi hlásanými ideály a skutečností. Ideály sociální spravedlnosti se ve mně pevně zakotvily v devadesátých letech, když se kapitalistický systém začal plně obnažovat do pravdivosti. Neuznávám rozdělování společnosti na privilegované a druhořadé, na elitu a ostatní.

Jste ateista, v dětství konfirmovaný evangelík, vážící si bible jako moudré knihy. Jak jste k ateismu vlastně dospěl? Netloukli se ve vás dva Michalové?

Vzpomínám si, jak jsme tehdy s mým nejlepším kamarádem Mirkem rozebírali třeba právě otázku, zda bůh je, nebo není. Už tehdy jsem velmi pochyboval o jeho existenci. Snad jsem dokonce konfirmoval jako ateista. Ale bylo to přece jen pro mne k něčemu dobré. Znal jsem to nejpodstatnější z bible a velmi brzy jsem ji začal považovat za knihu knih. V průběhu života jsem se k ní vracel. Vstřebala do sebe to nejlepší z písemnictví a z filozofií, které před ní předcházely, a zase naopak inspirovala malíře, sochaře, stavitele, hudební skladatele, básníky a spisovatele především posledního tisíciletí. Ona je klíčem k pochopení kultury, myšlení, morálky, církevních svátků a jazyka v křesťanských zemích.

Moje úcta k bibli s vírou v boha nemá tedy nic společného. Víra v boha je věcí naturelu, já jsem dal přednost vědeckému poznání a rozumu. A pak je tu ještě jedna věc. Evangelíci své pojetí víry staví mimo jiné i na skromnosti, a já si vždycky ctil skromnosti, jsou opakem okázalosti a chamtivosti, kterými se projevuje katolictví i dnešní doba. Zcela logicky pak evangelíci a čeští bratři dnes ve svých filozofických esejích uvažují o takových pojmech jako sociální spravedlnost a socialismus a dávají jim nový, aktuální obsah.

Inspirovala vás snad bible k básnické tvorbě? K touze vyslovit sama sebe?

Mnohokrát. Můj spor o existenci boha se do mne velmi silně zapsal, a třeba teď v posledních letech mi toto téma častokrát vstupovalo do mých textů a veršů v Knize lidských přání, Ceně dětství a Nechtěj obývat vichry. V Knize lidských přání mám oddíl Pokleknutí. Jsou to mé modlitby psané na půdorysu rýmovaných čtyřverší, a i když zde oslovuji boha, jde v podstatě o modlitby ateistické. Vyslovuji se v nich ze svých přání, jako bych se zpovídal.

Na svém „kontě“ máte i překlady. Proč jste se rozhodl přetlumočit do češtiny právě staroegyptskou poezii Dávné písně lásky a Sloky lásky Stěpana Ščipačova?

Nerozhodl jsem se, bylo mi ti nabídnuto. Ale byla to pro mne zároveň i ohromná překladatelská zkušenost.

Tehdy mi egyptolog Břetislav Vachala přinesl fragmenty z egyptských milostných písní. Egypťané se vyjadřovali zvláštním, složitým jazykem, všechno říkali „opisně“, pro nás až nesrozumitelně, navíc mnohé fragmenty jsem musel spojovat a někdy jsem je musel dotvářet, aby text dával smysl.

Díval jsem se, jak egyptskou poezii překládali jinde. V Americe k tomu přistupovali úplně volným veršem a obsah si domýšleli, v Německu velmi akurátně, téměř technokraticky, v Rusku to zrýmovali. V těch písních jsem se tedy snažil zachovat něco z egyptského opisného vyjadřování tak, aby to jen navodilo atmosféru starodávna, a přitom dnešní čtenář texty vnímal jako srozumitelnou čistou poezii. Mimochodem, egyptskými milostnými písněmi se napájela i biblická Šalamounova píseň.

S nápadem přebásnit Sloky lásky přišel Milan Friedl, který tehdy řídil Lyru Pragensis. Sloky lásky u nás v padesátých letech přebásnil Ladislav Fikar, ale v té době měl Ščipačov jen několik desítek básní. Ščipačov svou slavnou sbírku rozšiřoval až do konce svého života, čítala na dvě stě básní a já jsem si vybral ty, které mi byly blízké a které by mohly být blízké i našemu čtenáři.

Fikarovo přebásnění je mnohem krásnější než Ščipačovovy originální verše, Fikar je totiž dotvářel, někdy třeba připsal navíc i své verše, často volil jinou, vyloženě svou metaforou. Snažil jsem se být autentičtější, jen někde jsem významově volil emocionálnější slova a výraznější metaforu či pointu. Sloky lásky považuji za nádhernou milostnou poezii a myslím, že jejich srozumitelné a emočně silné verše by i dnes oslovily mnoho čtenářů.

Živě si vzpomínám na přelom 70. a 80. let dnes už minulého století, kdy bylo v tzv. oficiálním světě těžké se prosadit generaci, k níž patříte. Po třiceti letech si dovoluji říci, že o tuto literární generaci málokdo stojí, i když samozřejmě nelze mluvit o homogenní „skupině“. Vzpomenu si na nedávné upřímné vyznání jednoho třicetiletého kritika, že pro něho literatura před rokem 1989 přestala existovat.

Ano, je to upřímné vyznání mladého kritika, který je ale ideologicky ke všemu minulému předpojatý tak, že se stává inkvizitorem. Za minulého režimu jsem poznal mnoho inkvizitorů, kteří se od těch dnešních ve svém myšlení a svým charakterem vůbec neliší. Kdyby tu byla padesátá léta se svou totalitou, tak tihle lidé by se chovali stejně a dogmaticky by sloužili jinému systému. Oni nikdy nebudou stavitelé, tvořitelé a tvůrci, ale vždycky budou jen bořit, negovat a odepisovat.

Odepisovat naši básnickou generaci patří už dvacet let v literárních kruzích k společenskému bontonu. Z nejlepších veršů mých generačních vrstevníků by se dala vytvořit skvělá antologie, která by zastínila poezii dnes mnohých oceňovaných a podporovaných granty. V loňském roce jsem si verše mých kolegů znovu četl, tak vím, co říkám. Zkuste to také.

V lednu roku 1991 jste mi v rozhovoru nazvaném Kniha se nesmí stát luxusním zbožím na otázku Opouštíte literaturu? odpověděl: „Dnes je jaksi v módě odepisovat celou střední básnickou generaci. Kdekdo nás napadá, že jsme zdiskreditovaní, že jsme kolaborovali s režimem, a tím se dostává na roveň těm, kteří odepisovali lidi počátkem sedmdesátých let. Je v tom stejná demagogie, stejná nesmiřitelnost, plno záště – a dokonce používají stejné metody. Podobně bychom mohli vyčítat hercům, že hráli, malířům, že malovali, studentům, že studovali, a lidem, že pracovali a nepůsobili v disentu. Je přece velký rozdíl mezi těmi, kdo likvidovali spisovatele, a těmi, kdo se v rámci svých omezených možností snažili zjednat nápravu. Jistěže, mohli jsme být odvážnější a vícekrát nemlčet. Ale také jsme těch dvacet let mohli prosedět v hospodě a teď to prezentovat jako ctnost.“ Změnil byste na tomto vyjádření něco?

Teď, když po osmnácti letech čtu svá slova, tak si říkám, že bych na svém vyjádření nic neměnil, prošlá léta je zpečetila a já se pod ně znovu podepisuji.

Mezitím jsem od dvou básníků z opačného břehu zaznamenal takové výroky, že co jiného mohli dělat za totality, než sedět v hospodě. V té hospodě sedí i dneska a vypadají dost zdevastovaně. Zřejmě propili už i svůj mozek.

Existuje okamžik, na který byste raději zapomněl, protože jste se v něm nezachoval tak, jak byste později chtěl?

Jestliže jednou člověk udělá něco proti svému vlastnímu přesvědčení, pak to udělá i podruhé a potřetí, až se to stane samozřejmostí. Jednou ze sebe nechá udělat lokaje a je jím za trest po celý život.

S čistým svědomím mohu prohlásit, že jsem nebyl v rozporu se svým myšlením a jednáním, nevedl jsem válku sám se sebou, a pro cokoliv jsem se rozhodl ve věcech podstatných, bylo vždy po zralé úvaze. Jsem v letech, kdy už svůj život bilancuji, a vím, že bych ze svého života nic neškrtal a že jsem sám sebe neprohrál.

Nikdy nezapomenu na 5. prosince 1989 v tehdejším Realistickém divadle v Praze, kde byla zakládána Obec spisovatelů jako profesní organizace. Jediný Ivan Klíma vám jako tehdejšímu předsedovi Svazu českých spisovatelů přiznal, že jste mu dávno před převratem nabízel možnost publikovat ve státních nakladatelstvích. Přesto se na vás mnohý díval jako na druhého Ivana Skálu, Jana Pilaře, kteří počátkem 70. let v nakladatelství Čs. spisovatel zajišťovali, aby nevyšly knihy těch, které jste vy hodlal do tzv. oficiální literatury znovu pozvat. Jak to tehdy bylo?

Považoval jsem si, když se mne Ivan Klíma tehdy v Realistickém divadle zastal. Byl však jediný. Ale ani lidé v sále ho nechtěli moc poslouchat, atmosféra byla hysterická. Také jsem si považoval, když mi Ivan Klíma později už jako předseda PEN klubu nabízel, že udělají za mne prohlášení, jakési dobrozdání o mé činnosti, ale poděkoval jsem s tím, že když máme demokracii, tak to snad bude zbytečné. Takže k ničemu nakonec nedošlo.

Tehdy jsem netušil, jak černě budu ocejchován a jak dlouho to bude trvat. Pro mnohé jsem stále tím bývalým předsedou normalizačního Svazu českých spisovatelů, který nic nedělal, a pro některé jsem odporný kariérista, normalizátor nebo dokonce stalinista. Většinou to píšou lidi, které neznám, kteří o mně  v podstatě nic nevědí, nic ode mne nečetli, a dokonce je to ani nezajímá. Jejich ubohost je v tom, že se na mne ukájejí plivancemi lží.

Jak to tedy tehdy bylo s vaším předsednictvím?

Pokusím se být co nejstručnější. V červnu roku 1988 tehdejší předseda Svazu českých spisovatelů Ivan Skála abdikoval ze zdravotních důvodů a předsedou jsem byl zvolen já. Byla to pro mne i pro mé generační kolegy výzva ke změně normalizační politiky spisovatelského svazu.

Na prvním zasedání výboru v září roku 1988 jsem předložil program, který se týkal návratu do literatury všech tehdy zakázaných spisovatelů a návratu zakázaných knih zpátky do knihoven. Program podpořili právě mí básničtí kolegové, především Jaroslav Čejka, Josef Šimon, Karel Sýs, Jiří Žáček, Josef Peterka, Jaromír Pelc a další. Na podzim roku 1988 jsme byli první z  českých uměleckých organizací, která formulovala své cíle odporující normalizační politice, byl to program spojení všech tří proudů české literatury – oficiální, ineditní a exilové – v jedinou, nedělitelnou českou literaturu. Netušil jsem, že už počátkem roku 1980 se o to samé pokusil Daniel Strož ve svém mnichovském exilovém časopisu Obrys.

Osobně jsem se ihned kontaktoval s některými tehdy umlčenými spisovateli, mnozí z nich byli do spisovatelského svazu také přijati. Dále jsem se setkal s některými vedoucími pracovníky z nakladatelství a deníků, kteří ihned začali realizovat náš program, nejvíce v nakladatelství Práce, v nakladatelství Mladá fronta a v nakladatelství Albatros. Takže už na jaře roku 1989 začaly vycházet knihy mnohých perzekvovaných spisovatelů či spisovatelů světonázorově odlišných, a k vydání se už připravovaly knihy Josefa Škvoreckého, Milana Kundery, Arnošta Lustiga, Antonína Brouska, Ivana Klímy, Karla. Šiktance, Ivana Diviše a dalších.

U ministra kultury jsme prosadili návrat zakázaných knih zpátky do knihoven. Kontaktovali jsme všechna exilová nakladatelství s žádostí o zaslání produkce. Knihy jsme obdrželi a skupina literárních kritiků se jimi začala zabývat. Byl jsem také v písemném kontaktu s páterem Opaskem ohledně delegování tzv. oficiálních spisovatelů na spisovatelské exilové setkání do Frankenu. Připravovaly se nové stanovy Svazu českých spisovatelů, kde jedinou prioritou pro přijetí do spisovatelského svazu měla být kvalita díla, a z toho důvodu se ve stanovách jako kritérium k přijetí měla zrušit formulace „socialistický realismus“.

Těch kroků k nápravě bylo učiněno mnohem víc a děly se v ostrém střetu s normalizátory a dogmatiky. O našem programu věděli i bohemisté a mnozí zahraniční publicisté, jimž jsem poskytl několik rozhovorů, ten z Corriere de la Sera mám stále schovaný. Mimo jiné jsem v něm mluvil o svém úmyslu prohlásit na spisovatelském sjezdu připravovaném na konec roku 1990, že není u nás zakázaných spisovatelů.

Nepatřím k radikálům a mluvkům, mé kroky však byly cílené. Považoval jsem za svou povinnost po tolika letech napravit to, k čemu vůbec nemělo dojít. Dobře jsem se uměl vcítit do osudů lidí, kteří byli zakázaní, vždyť jsem to poznával doma na osudu svého otce. Nikdo tenkrát nemohl tušit, že přijde listopad 1989 a že se veškeré snažení mé a mých kolegů vyřeší mnohem rychleji už bez nás.

Historii však opět píší „vítězové“. Například české centrum PEN klubu jakoby vzešlo z popela v roce 1990. Vzpomínám na jaro 1989, kdy jsem jako novinář volal paní Martě Kadlčíkové, dobré duši nejen Jiřího Muchy, která mi poskytovala první informace o tom, jak historik František Kafka uchovával jeho tradici. Jak to tedy bylo ve skutečnosti? Kdo držel kontinuitu PEN klubu a kdo se zasloužil o znovuobnovení jeho veřejného působení?

Když se v únoru roku 2005 připomínalo kulaté výročí založení PEN klubu Karlem Čapkem v roce 1925 a při té příležitosti se připomínalo i znovuobnovení činnosti PEN klubu v roce 1989, tak ze všech médií zaznívala jen druhá půlka pravdy. Vzpomínající spisovatelé tu první část pravdy prostě zamlčeli. Považoval jsem to za účelové interpretace sloužící víc době než pravdě.

Chci tedy znovu připomenout všem zapomnětlivým, že první krok k znovuobnovení PEN klubu udělal brzy zjara roku 1989 básník Miroslav Válek, který se právě stal novým předsedou Svazu československých spisovatelů. Nebude od věci, když řeknu, že jeho zvolení byla především moje práce. Věděl jsem, že v něm budu mít podporu. Jako básník měl mezi českými a slovenskými spisovateli autoritu a navíc měl velkou politickou zkušenost, vždyť byl na Slovensku dlouhá léta ministrem kultury a jeho zásluhou tam v podstatě nebyli zakázaní spisovatelé. Ale to teď nechci rozvádět.

Hned po jeho nástupu jsme si upřesnili další společné kroky. Jedním z nich bylo znovuobnovení činnosti PEN klubu, což patřilo i do jeho kompetence. Vyslal tajemníka pro zahraniční styky Rudolfa Chmela do Vídně, aby tam znovuobnovení činnosti českého PEN klubu projednal s tehdejším předsedou mezinárodního PEN klubu. Protože by znovuobnovení činnosti českého PEN klubu neprošlo oficiální cestou přes vedení komunistické strany, zvolil Válek jinou taktiku. Připravil zakládající dopis a na mé doporučení předal dopis Petru Prouzovi, který pak vyzval k podpisu asi třicet spisovatelů ze všech tří rozdílných literárních proudů. Válek a já jsme tuto akci pokrývali politicky.

Na přelomu jara a léta 1989 jsem se setkal v kavárně Národního divadla s Ivanem Klímou. Bylo to naše druhé setkání, na němž jsme projednali společné literární akce oficiálních a zakázaných spisovatelů. Ta první se měla konat v srpnu v Chodovské tvrzi v Praze 4 a právě zde mělo dojít k obnovení českého PEN klubu. Jenomže chodovský zámeček byl ten den okupován tajnými a nikoho dovnitř nevpustili. Spisovatel Jiří Mucha proto nabídl svůj byt, kde se pak uskutečnilo první setkání spisovatelů obnoveného českého PEN klubu.

Já osobně jsem napsal tehdejšímu tajemníkovi ÚV KSČ Janu Fojtíkovi stížnost na jednání ministerstva vnitra. Ministerstvo vnitra mi pak zase na oplátku na několik týdnů postavilo před barák škodovku, v níž seděl vždycky nějaký chlapík. Byl to takový způsob zastrašování. Další vývoj činnosti obnoveného českého PEN klubu je již obecně znám. Mé vzpomínání na onu zamlčenou pravdu by ze svého pohledu jistě o jiná fakta doplnili třeba Rudolf Chmel, Jaroslav Čejka nebo Ivan Klíma či Petr Prouza.

Historie, jak už dávno víme, je vždycky služkou doby, včetně té dnešní, a nakonec tou služkou se stává i lidská paměť a média.

K hrdým činům vedení Obce spisovatelů po listopadu patřila okázalá nechuť vydávat časopis, případně se snažit o existenci nakladatelství Čs. spisovatel, které patřilo Českému literárnímu fondu. Jak vidíte tyto kroky po letech?

Porevoluční euforie zbavila některé spisovatele soudného uvažování tak, že dokonce prohlašovali, že spisovatelská organizace by neměla vlastnit žádný majetek. Uvěřili na štědré mecenáše a na sponzory. Nechali si tehdy vnutit zákon, který převedl Český literární fond na nadaci a tím spisovatele zbavil finančního příjmu. Jednalo se o politické zadání naší tehdejší vládnoucí reprezentace. Poté se hned Obec spisovatelů začala zbavovat svého majetku, obou budov na Národní třídě, kde nebyl restituční nárok, a několika tvůrčích a rekreačních domovů, které byly zakoupeny z peněz našetřených z dvouprocentního a jednoprocentního zdanění literárních honorářů.

Měl jsem tehdy ještě možnost se vyjádřit Janu Lukešovi do Lidových novin v tom smyslu, že spisovatelé bez majetku, peněz, časopisů a nakladatelství se stanou bezprizornými, ekonomicky závislými a přestanou být partnery pro jednání s kýmkoliv. Ta chybná rozhodnutí jsem považoval za samolikvidační, což se v poslední době naplňuje.

Slovenští spisovatelé byli obezřetnější, i když se po převratu rozštěpili na dvě velké organizace, Asociaci slovenských spisovatelů a Spolek slovenských spisovatelů. Uprostřed Bratislavy si však zachovali svou budovu s nakladatelstvím, knihkupectvím a klubem, zachovali si tvůrčí a rekreační domovy i časopisy a uchránili si fungování literárního fondu na bázi daňových odvodů z literárních honorářů tak, jak dříve fungovaly umělecké fondy u nás. Teď jim můžeme jen tiše závidět a sobě vyčítat, jak jsme měli zatemněný mozek.

Bohužel se z vědomí o české historii daří vymazat takřka padesát let života, kulturního vývoje. Připomenutí děl určitých osobností okamžitě vyvolá křik novodobých Koniášů, že to byli komunisté nebo jejich „pomahači“. Jak se na tuto skutečnost díváte?

Křik Koniášů je oposlouchaný, málokdo jim už věří. Kdybych měl vyjmenovat všechna skvělá díla z té padesátileté doby, byl by to dlouhý seznam.

Historická zkušenost mi říká, že skutečné hodnoty se nedají upálit, pohřbít, zašlapat do země, odsunout do bezvýznamnosti, tam nakonec končí právě Koniášové. Dobrá literatura je překročí, tak jako překročí svou dobu a přežije.

Co je pro vás dnes nejdůležitější? Na čem vám dnes nejvíc záleží?

Aby nám doma bylo věrné zdraví, kralovala pohoda a naše země byla báječným místem k žití. A pochopitelně mi záleží na mém psaní. Abych se svými knihami potvrzoval, přestal jsem být personou non grata a stal se rovným mezi rovnými.

František Cinger

květen 2009

© 2009 Michal Černík