Michal Černík

Michal Černík

autorské stránky

Z poezie

Budiž!

Tisíce let za mne lidé pracovali, za mne mysleli, za mne tvořili, za mne trpěli, za mne se radovali a milovali se pod všudypřítomným dohledem smrti. Tisíce let za mne lidé překonávali překážky, překonávali i sebe samé, buďto aby triumfovali, nebo byli poraženi. Je to jejich dějinný úděl, stejně samozřejmý jako žít. Tisíce let se za mne lidé rodili a zas umírali. Nad jejich hlavami nepřeletěl strážný anděl, neochránil je od všeho zlého ani od sebe samých, neučinil ten zázrak, který už jednou učiněn byl tím, že se narodili, že žili, a tak vyčerpali svou jedinou možnost a museli se spoléhat jen sami na sebe. Tisíce let jsem se chystal ke svému narození. A tady jsem, abych i já vyčerpal svou jedinou možnost, abych se ze sebe vydal a učinil se, abych se dokončil jako člověk a stal se odpovědí.

Svět vzniká tím, že se narodíme a na zemi znovu objevíme svou zemi. Pod nohama nám začíná každá její dálka a pod nohama nám i končí. Jsme na tom všichni stejně. Neobejdeme se bez radosti ani bez smutku, neobejdeme se bez lásky ani bez milování, nikomu z nás nepřijde, že jsme tu dříve nebyli, ale děsí nás, že tu nebudeme. Všechno je celkem v pořádku, dokud každý den má svoje zítra a příště, svoje těšení a naděje, dokud se střídá smutek s radostí a bolest s rozkoší jako roční období, dokud člověk neztratil vládu nad sebou a čas minulý s časem budoucím jsou v jednom dni. Život si nás vyvolil na několik desetiletí a nikdo z nás není jeho počátek ani konec.

Když se člověk zbaví vlastních přeludů, když se nasytí zázraků, když se přestane klanět modlám a vládcům, když vystřízliví z iluzí, když se osvobodí z víry, která diktuje, když poznáním rozmetá dogmata, když vládu nad sebou předá vlastnímu rozumu, teprve pak má šanci zmocnit se pravdy, a možná i pak bude jen částečná. Ale to už má za sebou celé dějiny bludů a omylů. Ani pak se jich nevyvaruje. Nedobere se ke společné pravdě vezdejšího světa a stále bude balancovat mezi pravdou vítězů a pravdou poražených, mezi pravdou bohatých a pravdou chudých, mezi pravdou doby a pravdou historickou, mezi pravdou rozumu a pravdou citu, mezi pravdou účelu a pravdou poznání, pokud se vůbec nezřekne pravdy, aby si uchránil dočasnou snadnost bytí. Bude pořád jako na počátku. Vyslovení pravdy bude zase jen vítězstvím jedince nad sebou samým, i když prohrál. Nic cennějšího než svůj život člověk nemůže pravdě nabídnout.

Ti, kteří touží po moci, by nikdy neměli vládnout. Sami jsou totalitně ovládáni svou mocí, jíž otrocky slouží. Její radiace ničí druhé. Jsou zranitelní a smrtelní vším, čím je zranitelný a smrtelný každý z nás, avšak oni uvěřili, že jsou vyvolení, že jim je souzeno vládnout nad porobenými národy i nad světem, jenž před nimi poslušně pokleká. Uvěřili, že svět se bude řídit podle jejich pravd a stali se otroky vlastní neomylnosti. Raději nebe svrhnou do propasti, jen aby poníženým nezdvíhala hlavy a neprovokovala je ke křídlům. Krev na jejich rukou není jejich, jejich je bohatství světa. Myslím na všechny majitele moci, na všechny tvůrce strachu, toho nejlepšího strážce pořádku, kde člověk nemá hodnotu a nesmí přemýšlet a nesmí rozhodovat, když za něj přemýšlejí a rozhodují oni, jediní vyvolení, nedotknutelní a neomylní jako ztělesnění nadčlověka. Nikdy nepochopí, že moc není výsada, nýbrž povinnost zápasit o lidi, ne proti nim. A nikdy nepochopí, že vězení a lidská smrt jsou neúčinným prostředkem v boji proti myšlenkám, že nehmotná existence myšlenek je trvalejší než cihla, která se rozpadne, než ocel, která zreziví, než stavba z betonu, která zpustne, než sama moc, která chce učinit smrtelným to, co žije v živých. Tak jako tak nakonec se sama moc vyčerpá a zajde na řetězovou reakci vlastních chyb. Zbydou jen sochy vládců, ale i ty se bojí, že je dav svrhne z piedestalu a rozbije na padrť. V paměti dějin zůstanou jména vládců a jejich vina nesejme vinu z přičinlivých vykonavatelů jejich zvůle. Na řadě jsou ponížení. A kdo je potom tak moudrý a silný, že netouží po moci a přijme úděl vládnutí jako oběť?

Buďte pochváleni všichni, kteří jste překonali vlastní hloupost, a nezničila vás hloupost jiných. Buďte pochváleni všichni, kteří si nepřivlastnili malosti malých, a malosti jiných vás nezadupaly. Buďte pochváleni všichni, kteří nesete břímě odlišení, a nezdeptalo vás křiklounství průměru. Buďte pochváleni všichni, kteří jste se uzdravili z vlastních bludů, a cizí bludy vás neovládly. Buďte pochváleni všichni, kteří jste se osvobodili z dobových mýtů a máte odvahu je i bourat. Buďte pochváleni všichni, kteří jste vystřízlivěli z iluzí, ale s nimi jste nezatratili své ideály o důstojném lidství. Buďte pochváleni všichni, kteří jste svému životu dali sílu ideálů, a nemuseli jste je později zatracovat. Buďte pochváleni všichni, kteří jste se ubránili pokřiveným ideologiím, a vládu nad sebou jste předali vlastnímu rozumu. Buďte pochváleni všichni, které provází úsměv, a nezrušil ho nečas, které provází šlechetnost, a nezrušilo ho sobectví, které provázejí úspěchy, a nezrušily je prohry, které provázejí radosti z práce, a nezrušila je závist. Buďte pochváleni všichni, kteří rozsvěcujete světla svých snů, jimi rozsvěcujete světlo budoucího světa.

Nic si nenamlouvejme o největších bankách, nadnárodních korporacích a boháčích světa. Jejich obrovské bohatství se rodí z bezhraničné síly chtivosti býti bohatým a ještě bohatším, být mocným a ještě mocnějším, a marně si pak můžeme říkat s Eleanor Rooseveltovou: „Budoucnost patří těm, kdo věří v krásu svých snů.“ Svět však není otevřen snílkům o spravedlivém uspořádání společnosti a ještě dlouho nebude takový, jak bychom si přáli. Ještě dlouho bude trvat, než lidstvo nastolí rovnováhu mezi bohatstvím a bídou, mezi potřebou jedince a společnosti, mezi chamtivostí a solidaritou a mezi onou krvavou sílou chtivosti a lidstvím, než na piedestal hodnot postaví hodnotu života nikoliv hodnotu bohatství a peněz.

Děsím se davu. Ctím člověka. Dav neomylně rozpozná, že nepřemýšlím jeho hlavou, nevolám jeho hlasem, nepatřím k jeho tělu, nezapřel jsem své já. Ukáže na mne prstem a vyobcuje mne. On není společnost, ale jen společenství bez podoby, valí se jako balvan záště. Neumí si vládnout, chce být ovládán, proto se nechává využít a zneužít. Jeho silou je spojenectví slabých a průměrných. Jeho energií je nadšení z vlastní nenávisti. Jeho podstatou je ztráta soudnosti, nemá slitování s těmi, kdo jej odmítají. Jeho odvahou je ztráta sebezáchovného pudu, sám sobě je tyranem i mučedníkem. Dovede zahubit jiné i sebe. Jeho zběsilost nezná hranice, a proto nemá slitování. Je vulgární a frivolní, nemá rozvahu, obezřetnost a moudrost, neuznává dialektiku. Čeká jen na svůj okamžik, v němž vybere vůdce sobě rovného, zvedne ho na ramena, na tribunu, na piedestal, provede zbožštění, nechá se ozářit jeho vůlí. Pudové projevy davu se zcela podřizují režii svého vůdce. Může s nimi dělat, co chce, může s nimi manipulovat jako pyrotechnik s výbušninou. Když poručí, dav to vykoná. Stane se vzpourou, povstáním, zkázou. Nemění svět. Boří ho. Na každodennost života zajde a znovu bude vykázán na periférii dějin. Při pohledu na dav mívám mrazení. Jak snadno se nechá zbavit vlastního myšlení, jak snadno přijme hlásané bludy a lži za vlastní pravdy, jak snadno se stává vykonavatelem cizí vůle, aniž by si vůbec uvědomoval následky. Neznám žádnou dobu v dějinách, aby tomu tak nebylo.

Mluvíme o spravedlnosti, a zatím prokazujeme její nemožnost. Mluvíme o svobodě, a zatím ji strkáme do svěrací kazajky. Mluvíme o rovnosti, a zatím přistavujeme další schody nerovností. Mluvíme o demokracii, a zatím jí osekáváme všechny údy. Mluvíme o křesťanské civilizaci, a zatím ji křtíme dekadencí. Mluvíme o euroatlantických hodnotách, a zatím je prokazujeme válečnými agresemi a převraty. Mluvíme o míru, a zatím ho umíme jen rozbombardovat. Mluvíme o lidských právech, a zatím přitakáváme rozvratu tradičních hodnot a smyslu lidského bytí. Životem vláčíme břemeno chtivosti a neumíme ho zbavit tíže prošlých staletí. Postrádáme obyčejný stud, už se za nic nehanbíme. Ocitli jsme se v pasti nejmocnějších, jejich stále zrazovaných a nesplněných slibů, jejich obludných lží, jejich zhoubné nemilosrdnosti. Nás nespasí žádná vyšší moc, za nás tu nenastolí mravní řád, dál zůstáváme bez její milosti vydáni nerovnému zápasu s vlastními i cizími démony.

Bohudíky, ještě se ráno probouzím a stůl nehladoví. Bohudíky, ještě si zachovávám své myšlení. Bohudíky, ještě jsem nepohřbil své ideály. Bohudíky, ještě vztyčuji svou důstojnost. Bohudíky, ještě mne napřimuje hrdost. Bohudíky, ještě mne neohýbá lokajství. Bohudíky, ještě jsem neztratil stud, nezatratil mravnost, nenadřadil se nad přirozené normy chování. Bohudíky, ještě jsem se nenechal zbavit sebe samého. Bohudíky, ještě se tu domluvím česky. Bohudíky, ještě nežiju proti sobě, proti svému svědomí, proti svým názorům, proti svému přesvědčení, proti svým pravdám, a nikdo a nic mne nemůže donutit, abych nepřemýšlel, netoužil, necítil a nemiloval. Bohudíky, ještě mám v hlavě dost místa pro myšlenky, které se dosud nevešly na zem. Bohudíky, ještě se posiluji mnohými krásami, ještě se tiše raduji, ještě umím poprosit a nezapomínám děkovat. Bohudíky, ještě si občas sním svůj pošetilý sen, o kterém vím, že se mi nejspíš nesplní, ale nezříkám se ho jako marnosti. Některé jistoty dávají mému životu lidský rozměr, nedají se ukrást a zničit. Bohudíky. Vítám každý den, který právě začíná, a vítám ho tak, jako by začínal jen kvůli mně. A každý, tak jako já, ať tu má na zemi své pevné a důstojné místo, a přivítá tento den, jako by začínal jen kvůli němu.

Neproklínal bych tento svět, neproklínal bych ho, kdyby mi byl lhostejný. A jestliže jsem přijal právo žít, pak nesmím být užitečný jen sobě. I tento den svědčím tragédiím, které se dějí daleko ode mne, i tento den svědčím chudobě a zoufalosti ve svém nejbližším okolí. Nenamlouvám si, že jsem předurčen k velkým činům a vykonávám ty drobné, každodenní s takovou odpovědností a zaujetím, jako by právě ony měly svět proměňovat. Mluvím-li za sebe, mluvím i za ty, kteří mi naslouchají. Moje obavy jsou i jejich obavami, moje svoboda je i jejich svobodou, moje práva jsou i jejich právy, moje vize světa je i jejich vizí. Stále více lidí si uvědomuje, že ohromné bohatství a bída nejsou vizitkou spravedlnosti. Spravedlnost je pro mne tam, kde zmizela bída, kde lidé našli společnou vůli takovou zemi ustanovit a své věci si v ní spravují sami a dobře. Nestal jsem se bezobsažným plagiátem člověka. I když mi zima nemilosrdně sahá po životě a nedokážu ji zaplašit, nechávám slunce svítit do svých slov a vrchovatě je plním jasnými barvami. Neproklínal bych tento svět, neproklínal bych ho, kdybych nepřemýšlel časem budoucím.

Ať je to vítr, který nás rozfouká do kraje jako poselství. Ať je to skřivan, který nás vynese nad pole, nad lesy, nade všechno stvoření. Ať je to lípa, která se v nás rozpřáhne do všech stran. Ať je to semínko radosti, které se v nás uchytí, vzklíčí a vyroste. Ať je to příští čas, do něhož bez obav vstoupíme. Ať je to zítřek, který si nás přivlastní. Ať je to dítě, které skrze nás jásavě proběhne. Ať je to úsměv, který slétne na naše ústa. Ať je to píseň, která se zmocní našeho hrdla. Ať jsou to hřeby, které se za nás ohnou bolestí. Ať jsou to dýky, které v nás zemřou. Ať jsou to naše hlavy, které se před nikým poníženě neskloní. Ať je to živá voda, která nás svou kapkou zasáhne doprostřed srdce. Ať je to slza, která nás omyje z hříchů. Ať je to nebe, které nám propůjčí svou velebnost. Ať je to nesmírnost, která nám uvolní svůj díl. Ať je to skála, která nás naučí odolávat věkům. Ať je to hvězda, která nás zažehne svým světlem. Ať je to skromnost, která nás zabydlí. Ať je to pokora, která vstoupí do našich myslí. Ať je to stvořitel, který nás obdaruje svou moudrostí. Ať je to poznání, kterým jsme bohatí. Ať je to naše ruka, která se promění v mnohost jiných rukou. Ať jsme to my, kteří pocítíme cizí utrpení a nedáme zahynout sobě ni budoucím. Ať jsou to naše ideály, které nás přežijí. Ať jsou to naše myšlenky, které se stanou majákem dějin.

Tento svět je nejkrutějším dramatem, nejsilnější epikou a nejkrásnější básní. Pevně zarámován do jeho dějů o to důvěrněji se svými blízkými sdílím své osobní příběhy. Stále více mne svírá svět nepotrestaných zločinů a nepředstavitelné bídy, stále více mne dusí úzkost o budoucnost života na zemi, stále více mne pronásleduje vědomí, že není v naší moci dát dnešnímu světu společný obsah. Večer naslouchám šumění stromů, šelestu deště, zurčení vody v okapu, tlumenému pohřmívání slábnoucí bouřky, skřehotu žab, cvrkání cvrčků, vzdálenému hukotu města, houkání sanitky, motoru projíždějícího automobilu, rozjařenému halasení opilců, tikání pendlovek na stěně, zaskřípění dveří, zamňoukání naší kočky, poštěkávání psů. Je to řeč mého domova, které rozumím. Co pro mne můžete vykonat? Nechat mne pokojně žít. Co pro vás mohu vykonat já? To samé. Jsem pouhou kapkou deště, o zem se roztříštím, zemi dám pít.

Hle, světla hvězd se navzájem zdraví se světlem naší planety a s elektrickými souhvězdími měst, tak jako se v noci navzájem zdraví světla zarámovaná do oken našich domovů. Hvězdy jsou ta místa, kde se neválčí. Hvězdy jsou ta místa, kde není bolesti a utrpení. Hvězdy jsou ta místa, kde se neumírá. Možná je tomu dobře, že nemají bytosti jako my. Ale kde je to místo, bože, kde je to místo, kde vyhrává mír? A kde je to místo, bože, kde je to místo, kde jsou si lidé rovni? Cožpak se na kříž dají přibíjet odvěké sny těch bědných? Dál se bude obchodovat se smrtí a s bídou, bude se válčit, bude se vraždit, bude se ničit, bude se drancovat, bude se krást, bude se okrádat, bude se korumpovat, bude se vydírat, bude se podvádět, bude se vykořisťovat. Dál se hvězdy budou zdravit se světlem naší planety a s elektrickými souhvězdími měst, tak jako se v noci navzájem zdraví světla zarámovaná do oken našich domovů. Jako by to všechno byla odvěká samozřejmost, jako by svět byl v pořádku a zdráv.

To nejsem já, kdo lidem ustýlá v ruinách svých slibů. To nejsem já, kdo pohřbil mravnost, zatratil stud, degradoval poctivost, znectil práci, vysmál se zákonům a ochraňuje krádeže. To nejsem já, kdo beztrestně žije jak parazit. To nejsem já, kdo rozkrádal národní majetek a likvidoval ho. To nejsem já, kdo mlčel, když se národní majetek rozkrádal a likvidoval. To nejsem já, kdo ze sebe nechal udělat člověka bez ducha, bez citu, bez vkusu a bez etiky. To nejsem já, kdo svou čest vyveksloval za bohatství. To nejsem já, kdo ze svých omylů a chyb udělal zásluhy. To nejsem já, kdo se chová nestoudně, zpupně a cynicky. To nejsem já, kdo lidem do tváří prská lži. To nejsem já, kdo se pravdy bojí a umlčuje ji. To nejsem já, kdo šíří nenávist. To nejsem já, kdo se opancéřoval dogmaty a vymýtil myšlení. To nejsem já, kdo jedná nesvéprávně a přestal rozlišovat mezi normalitou, absurdností, hloupostí a zrůdností. To nejsem já, kdo se stal majitelem svobody. To nejsem já, kdo si vybudoval ráj a obehnal ho zdí. To nejsem já, kdo se obohacuje prací jiných. To nejsem já, kdo peníze povýšil na nemilosrdného boha. To nejsem já, kdo zrazuje všechno a všechny. To nejsem já, kdo plundruje naši planetu a vykořisťuje národy. To nejsem já, kdo se poníženě klaní imperiálnímu božstvu. To nejsem já, komu slouží zlo. To nejsem já, kdo oči jiným proměňuje v pláč. To nejsem já, kdo svou moc podpisuje cizí krví.
Obviňuji systém, který je.
Vypouštím holubici, aby nám zvěstovala dosud nepromarněnou zemi.

Svědomí je všechno, co mám. Důstojnost je všechno, co mám. Nebe je všechno, co mám. Tato planeta je všechno, co mám. Nenarodil jsem se proto, abych jiné zotročoval. S nožem jsem se neučil zacházet proto, abych vraždil. Slovo jsem neovládl proto, abych lhal a žvanil. A mlčím-li, neznamená to, že souhlasím s demagogy, normalizátory, ideology, inkvizitory, alibisty, omezenci, zupáky, hlupáky, politickými grázly a šejdíři, všehoschopnými, přitakávači, přisluhovači a přizdisráči, kteří mne přehlušují. Slovo je všechno, co mám. Uchytilo se, vzklíčilo, roste, zelená se, rozpřahuje se, a není to plevel. To jen ve mně cosi pláče za veškerou nestoudnost, to jen ve mně se do krve rozdírají kameny za veškerou ubohost. Těžké je stát proti omylům dneška, bolestivé je být popliván lží, marné je vzdorovat nenávisti, ubíjející je čelit hlupáctví, vysilující je zůstat svým. Život je všechno, co mám. Život je všechno, co svědčí pro mne a stejně tak proti mně a jsem na něj hrdý. Já přece nejsem vinen za pravdy, které neunesla doba. Jsem vinen jen proto, že myslím. Kdybych byl Bůh, učinil bych svět spravedlivější, nežli je, a pak bych se modlil k lidem, aby mi odpustili, že jsem tak učinil.
Přehlušuje mne aplaus prázdnoty.

Vy, pošetilí, kteří se stále snažíte být spravedliví, čestní, poctiví, odpovědní, vstřícní, neúplatní a pravdiví a kteří ještě věříte, že obsah těchto slov nebyl definitivně vypleněn, znectěn a znásilněn, vy pošetilí, kteří poctivě pracujete, nežvaníte, nelžete, nekradete, nešmelíte, nepodvádíte, neokrádáte, nekorumpujete, vy pošetilí, kteří neznásilňujete, nepřepadáváte, nekradete, neloupíte, neurážíte, neohrožujete, vy pošetilí, kteří celý život sníte a snít jste nepřestali, toužíte a toužit jste nepřestali, těšíte se a těšit jste se nepřestali, nacházíte to, co můžete milovat, a také milujete, vy pošetilí, kteří věříte, že láska je nejkrásnější výzvou k žití a je vám při ní pěkně, bože, tak pěkně, jako těm, kteří byli znovu přizváni do ráje, vy pošetilí, kteří vždycky víc pochybujete, než bezmezně věříte, kteří jste nezaměnili odpovědnost za slepou poslušnost, kteří jste vlastní poznání nezrušili cizími dogmaty a mravnost nezaprodali za koryta, vy pošetilí, kteří nechcete stát stranou doby, i když vás odsunuli až na okraj, kteří se nezbavujete otázek a vyžadujete odpovědi, kteří se nenecháte ochromit lhostejností, protože jste nevzdali odvahu k životu, vy pošetilí, kteří se chcete podílet na všem, co dělá společnost lepším, a ještě věříte, že ji může proměnit součet všech dobrých vůlí, vy pošetilí, kteří před nikým neskláníte hlavu, kteří nabízíte svá slova k pohlazení a své ruce k pomoci, vy pošetilí, kteří jste došli k přesvědčení, že neexistuje nic, co by bylo v lidském konání úplně zbytečné, ba ani mnohá vaše snažení, z kterých zbyly jen trosky, vy pošetilí, kteří stavíte víc na soucítění než na tvrdosti, víc na pochopení než na nesmiřitelnosti, víc na solidaritě než na sobectví, víc na ohleduplnosti než na bezostyšnosti, vy pošetilí, kteří jste si nedali zadupat to nejlepší, co je ve vás, kteří jste si nedali pokřivit charakter, a nic vás nepřinutilo zrušit věrnost sobě, vy pošetilí, vyděděnci z přítomnosti, kteří nesete velikost ducha jako korouhev i jako kříž, vy pošetilí, vaše pošetilost vám brání přijmout cenu a smysl peněz jako nevětší hodnoty, za něž je třeba i válčit, vy pošetilí, vám nikdo nezakáže pláč, nikdo neporučí smích, nikdo nepřikáže to, co máte milovat, nikdo vám nezakáže to, v co věříte, nikdo nevyplení vaše sny, nikdo neuvězní vaše myšlení, vy pošetilí, kteří stále zapalujete světýlko, světlo ve své mysli, hledáte jasné barvy pro svá slova a objevujete radost, která by nebyla jen vaše, a přesto jste nebezpeční. Jste nebezpeční, neboť myslíte, vnímáte a cítíte. Vyšlapáváte ke svému srdci pěšinu, aby nezarostla kopřivami a bodláčím, a vítáte každého, kdo po ní kráčí a vlídně pozdraví. Dobře víte, že největším vaším dílem je to, jací jste. S lidmi jako vy svět neztratí svůj lidský rozměr.
Vy pošetilí, těšte se, že k vám dneska přijde návštěva. Bude to veverka.

Nebude klid na této planetě, dokud neprosadíme autoritu činu proti autoritě moci, sílu práva proti právu síly, sílu argumentu proti argumentu síly, sílu pravdy proti síle lži, sílu lidství proti lidské síle, etiku svobody proti svobodě svévole, boj proti sobě bojem o sebe. Dokud neporazíme bezuzdnost chamtivosti, kterou jsme povýšili na mravnost. Dokud v sobě nezničíme veškeré zlo, které si ještě nenašlo cíl. Dokud ze sebe neodejmeme nespoutanou sílu, kterou můžeme zničit svět i sebe. Pak nad světem zvítězíme tím, že si ho získáme, nikoliv že si ho porobíme. Pak zvítězíme na staletí dopředu.

Zdědil jsem tuto planetu, veškeré pevniny, veškeré ostrovy, veškeré oceány a moře, veškeré řeky, veškerá jezera a nebe nad hlavou, a nechci mít oči, které spatřují hrůzy. Zdědil jsem veškerá horstva, veškeré roviny, veškeré pustiny, veškeré pouště i ledové pláně a nechci mít ústa, která budou mít hlad. Zdědil jsem veškeré lidstvo všech ras, veškeré tvorstvo, veškerou zeleň, a nechci trpět ve světě, který bude se mnou krvácet. Zdědil jsem veškerá města, veškerá poznání, veškerou techniku, veškerou vědu, a ticho je mým výkřikem a prozrazuje, že jsem tu. To všechno jsem zdědil a to všechno vám odkazuji. A také vám odkazuji oblázek. Abyste si ho zahřáli v dlani a vyklubalo se vám z něj laskavé slovo.

Ano, jsem vinen, že hodnotu života zdvíhám nad hodnotu peněz, solidaritu stavím proti sobectví, skromnost proti chamtivosti, etiku svobody proti svobodě svévole a žádám rovnováhu mezi bohatstvím a chudobou. Přiznávám se k takovému systému, v němž je práce bohatstvím, poctivost devízou, odpovědnost potřebou, zákony jsou svátostí a grázlové za mřížemi. Přiznávám se k tolikrát znectěným, zatracovaným a zostouzeným snům o sociálně spravedlivé společnosti, nedají se pohřbít. Přiznávám se k pravdám, které překážejí, a vím dobře, že nejsou jen moje. Přiznávám se k nespokojenosti, která určuje další cíl, a v důsledku toho jsem uzavřel pakt se sobě rovnými. Přiznávám, že jsem udělán z mnoha rozporů, ale jejich konečným výsledkem je partnerský vztah mých slov a postojů, mé hlavy a rukou, srdce a rozumu. Přiznávám se k sobě jako k víře. Jsem si vědom všech následků a nesu za ně odpovědnost.
Zde je mé pero. Podepisuji se.

Člověče, svůj první a zároveň poslední heroický čin máš teprve před sebou. Jednoho dne zničíš svůj predátorský systém, který jsi stvořil, aby on nezničil tebe a tvou planetu. Odzbrojíš své myšlení, v lidstvu probudíš sebezáchovný pud, a tehdy poprvé na této planetě ukončíš své krvavé dějiny a války se provždy stanou anachronismem. I když se už nezbavíš znalostí, jak vyrábět zbraně, přinutíš se je nevyrábět. Konečně svrhneš své odvěké prokletí peklem, staneš se uskutečněnou myšlenkou, která překáží silám zkázy. Vyhraješ svůj mír, protože mír v tobě bude i mírem světa. Poprvé se přestaneš dělit na urozené a neurozené, na vládnoucí a porobené, na elitu a druhořadé. V pokoře a s láskou se skloníš k zemi jako k vlastnímu dítěti, pohřbíš démony vlastní chamtivosti a svou budoucnost založíš na prostých tužbách. A nebude nic, co bys chtěl povýšit nad lidský život - jedině lidský život.
Tehdy se podruhé narodíš. Konečně se staneš tím, kým jsi měl být, a už nepochopíš myšlení a chování toho člověka, kterým jsi kdysi byl.

© 2020 Michal Černík